Vždy, když mě omrzí rocková muzika, která v posledních letech na sebe nabaluje více a více komerčního kýče, se ponořím do hudby elektronické, jež mě provází již od útlého mládí. A jako správný fanoušek industriální odrůdy jsem nedočkavě očekával novou desku průkopníků tohoto svébytného žánru, FRONT LINE ASSEMBLY.

Tak jako JEAN MICHEL JARRE dokázal v průběhu sedmdesátých let prosadit elektronickou hudbu jakožto samostatný a velmi dobře poslouchatelný celek, tak se na straně druhé v půli „osmdesátek“ schylovalo k tomu, že nějací maníci vzali její temnou stránku, přidali kytaru a začali neúprosně rušit ony Jarreho uklidňující motivy. Zrodila se legenda, která ač debutovala již v roce 1987, i v novém miléniu stále vydává desky a pořád diktuje ostatním, jak to mají dělat. Poslední zářez se jmenuje Improvised Electronic Device a sluší se podotknout, že ani tentokrát se chlapi nenechali zahanbit.

Musím říct, že opravdu nejkouzelnější na celé novince je fakt, jak zde vše nádherně šlape. Celé album zní, jako kdyby si kapela řekla, že už má dost experimentů a střídání momentálních nálad. Zatímco v dlouhé diskografii kapely najdeme alba více tanečně/EBM laděná a jiná zas se „slayerovsky“ nakopávající, na tomto albu je vše v rovnováze. Najdeme zde tanečnější prvky, tak i ony pověstné hrubší temné motivy, které kovově tepají jako neúnavné perpetum mobile. Obě nálady jsou prostoupeny, kdy se jednotlivé skladby překulují z jedné nálady do té druhé. Ale nesmírně pozoruhodné je, jak to báječně funguje dohromady. Každá skladba má vlastní a přitom geniálně vrstvený rozjezd a téměř vždy je v každé něco, co se zaryje posluchači do paměti. Je jedno, jestli budu polemizovat nad vtíravými samply Hostage nápadně připomínající riffy v úvodní I.E.D., nebo možná až příliš přístupnou electro baladou Afterlife. Třešničkou na dortu zůstávají vokály Billa Leeba. Ten jakoby po těch letech věděl, kdy tu pusu má otevřít, aby nezkazil dojem z hudby. Jeho cit pro jednotlivé hlasové vokodéry je mimořádný a díky tomu se zpěv v drtivé většině s hudbou nepere, ale naopak ji doplňuje jako další nástroj.

Improvised Electronic Device by se tedy dala označit za jakýsi zlom v myšlení všech autorů. Už zkrátka nechtějí posouvat své hudební hranice dál. Nejde ani tak o skladatelské vyhoření, jako spíše o to, že už vše z jejich úst bylo řečeno. Ruku na srdce, po takových letech na to mají jistě právo. Ač by někdo rýpavější mohl namítnout, že FLA nepřišli s ničím novým, musel bych mu dát ihned za pravdu, ale druhým dechem bych odpověděl, ať si album poslechne znovu. Autoři zužitkovávají své dosavadní zkušenosti a předvádějí, jak by měla znít „industriální“ muzika. Důkazem je i nadmíru povedená produkce, v níž nic nechybí ani nepřebývá. Deska se dá s přehledem poslechnout i několikrát za sebou, nic neřeší a na nic si nehraje. Prostě existuje. A to je sakra dobře, protože by bez ní undergroundová electro scéna byla o dost chudší.