Přátelé, neb jsem nekritický (ono lze těžko kritizovat genialitu) milovník veškerého, co má nálepku Engine Down) (RIP :-/) a Denali, tak je jasné, že když se setkají v jedné kapele dvě čtvrtiny ED, dvě čtvrtiny Denali,

bratr jedné čtvrtiny Denali a sestra jedné čtvrtiny ED a Denali, že se stávám absolutním milovníkem. A cože to zasáhlo mé tepající srdce absolutní silou muzikantské jedinečnosti? Přec Glös a jejich Harmonium! Vše se započalo, když si pánové Keeley Davis (Engine Down, Denali, Sparta) a Cornbread Compton (Engine Down, Biology, Heavens) vyměňovali skrze internet své hudební nápady, které nechaly vzniknout přes dvacet písniček. Pak přibrali Mauru Davis (Denali, Ambulette) a dokonáno jest, Harmonium je na světě.
Myslím, že propojením melancholie s puncem trápící se duše s ženskou citlivostí a bezmeznou schopností milovat vzniklo dílo, které je nejblíže těm, kteří věří v jedinečný okamžik milování a smrti. V Glös jsou lidé, kteří mají za sebou ohromný kus muziky, k tomu nelze opomenout jedinečný talent a výsledkem je materiál plný chytrosti, citu, zručnosti a vyspělosti. Ať vezmu jakoukoliv pecku na desce, stávám se oddaným posluchačem, který vždy dostane to, co očekává – upřímnou hudbu, které věří. Harmonium je cesta, tu více, tu méně, intimity pramenící z melancholie, která má kořeny hluboko zarostlé v lidské povaze, takzvané lidskosti. Láska, závist, zrada, jsme jen lidé. Ohromná zkušenost Glös je zřejmá každou sekundu, struktura skladeb je jak dobře napsaná věta, s lehkou plynulostí vede k jasnému sdělení. Melodie, které ačkoliv zní něžně, dokáží neúprosně vehnat příjemně nepříjemný stav strnulého smutku. Mám dojem, že každá indie kytarovka (u Glös je to spíš někdy kytarovka bez kytar) těží z příjemně uhrančivého a netuctového zpěvu. A je jasný, že Glös vedou dvojnásobně, i když já osobně bych uvítal povícero prostoru pro Mauru Davis, ten kdo udává hlavní linie je její bratr. Ale i tak, dámy a pánové, nádhera, ta hračičkovitost, perfekcionismus a tak chytré aranže zpěvů, tleskám. Zase album,

kterému nemám co vytknout. Možná někdy maličko sladší popina, ale v žádném případě to není to bezúčelná pozlátková cukrová vata (fujtojxl).
Engine Down už asi nikdy další album nenatočí, Denali taky myslím zrovinka aktivitou nehýří, ale Glös žijí a věřím, že pro fanoušky inteligentního indie je to potěšující zpráva. Nejsou to takoví pankáči jak ED, ani rockeři jako Denali, jsou to spíš lidé, kteří se nebojí experimentovat se zvukem, nástrojovým složením a hlavně sami se sebou. Někdy se při poslechu cítím jak v okamžiku toho nejintenzivnějšího objetí, na které si dokážu vzpomenout.