Autor: 100 Uživatelé: 70 Tvé hodnocení: hodnoť
Epitaph

GOD IS AN ASTRONAUT - Epitaph

Na jednu stranu adept na desku roku, na stranu druhou nám tu chybí syrovost a moment překvapení.

God is an Astronaut - Epitaph

Irští post-rockeři God is an Astronaut jsou krásní v tom, jak si dovedou udržet svojí vlastní tvář (ne nadarmo jsou v žánru legendami), ale přitom je každá deska odlišná od té předchozí. God is an Astronaut vždy sázeli na rozmanitost nálad vyjadřujících klid vesmírné prázdnoty, tedy snovost a melancholii, ale také sílu vyjádřenou skrze jiskřivou a sympatickou energii. A té měla kapela vždy na rozdávání.

Předchozí deska Helios|Erebus se sice vracela zpět v jejich časoprostoru, avšak i přes odchylky ke gradaci (specifikace této desky) šlo o jemnější a přemýšlivější počin, na nějž aktuální deska Epitaph navazuje. Tohle album je ovlivněno tragickou událostí, kdy břeh živých opustil bratranec Nielse a Torstena, a to v pouhých sedmi letech. Jeho duše je otisknuta na skličujícím přebalu, na němž je vyobrazen právě na druhém břehu.

Epitaph je post-rockový žalozpěv. Deska má ne jen smutnou atmosféru, která posluchače odzbrojí svou intimností a upřímností, ale i tíživý zvuk, projevující se především v tvrdších – presto křehkých - pasážích, kterých je zde pomálu. Například hned v úvodní Epitaph syrové kytary tiše plují prázdnotou, jíž člověk cítí po opuštění blízké osoby. Mají tak bolestivé zbarvení, až vás to bude řezat v myšlenkách.

God is an AstronautEpitaph je strašně tichá deska, nejtišší za historii God is an Astronaut. Balancuje na hranicích post-rocku a ambientu, přičemž velkou úlohu na albu hraje posmutnělý klavír a melodie, které jsou pro Iry zásadní a díky nimž je vždy rozpoznáte - GiaA si stále drží svojí osobitost a nenapodobitelnost. Ač je Epitaph tiché, neznamená to, že v zármutku a bolesti nekřičí do všech stran. Tragédie vyjádřená jemnou hudbou, která uvnitř autorů silně rezonuje.

Stačí vstřebávat trojku Winter Dusk/Awakening, skladbu, která je zakončena tíživým, až ambientním plavením se. Právě tato píseň je přesně o tom, co jsem popsal výše. Posluchač se po celou stopáž spolu s kapelou loučí s odcházející duší, cítí smutek i prázdnotu, ale s klavírní písní Komorebi přichází smíření, úleva… a první nadějný bod Epitaph. Komorebi je takovým světlem ve tmě. A tyto emoce se obecně na albu prolínají. Žal, jakési smutné vyrovnání se a posmrtný klid.

God is an AstronautPamatuji, že první poslech Epitaph mě spíše zmátl, jakoby mnou deska proplula bez následků. Hned druhý poslech mnou ale otřásl. Posluchač na album prostě musí být naladěn, musí se propojit s emocemi linoucími se z reproduktorů, až pak v současné tvorbě God is an Astronaut objeví smysl. Kdo očekával pro kapelu tolik typickou explozivnost, album asi nevstřebá a nepochopí. Jakoby God is an Astronaut vytáhli to nejpoklidnější ze své dosavadní tvorby a s tím pracují.

God is an Astronaut prostě zasáhla tragédie, přičemž tato bolest se do aktuální nahrávky Epitaph otiskla. Projevuje se jak na dojemném přebalu alba, tak nejtišší, ale přitom zoufale křičící hudbě. Epitaph prostupuje syrovými a tmavými zákoutími myšlenek, často smutečních, čemuž odpovídají i písně samotné. Jen se na ty emoce, které kapela do své hudby vložila, napojit. Adept na desku roku, přičemž v samotném žánru jen stěží nalezneme konkurenci.

Recenze dalších autorů

  • Rated 4.5 out of 10.

God is an AstronautNa úvod je nutné uvést jednu věc. Tenhle pohled vznikl čistě proto, že mě nadzdvihlo (či triggerovalo, když už jsme online) přijít po víkendu na Marast a narazit na absolutorium a řeči o desce roku u kapely, která by skončila v pomyslném – předlouhém – žebříčku průměrných post-rocků někde uprostřed. Olej do ohně pak přilila klipovka, které dominuje ukázkově ohavná klavírní melodie. Album jsem si proto poslechl a pokusím se dát chvále v hlavní recenzi trochu jiný kontext.

Pojem post-rock má dvě poměrně zřetelné podoby, ve kterých se jeho chápání liší natolik, že se nabízí otázka, jestli jej opravdu považovat za kontinuální žánr. Devadesátkový post-rock se dá chápat spíš jako volný přístup: nerocková hudba na rockové nástroje. Různorodé projekty jako Labradford, Bark Psychosis, Tortoise, Gastr del Sol, Bowery Electric, nebo dokonce Swans či Slint rozkládaly klasický riff na nejrůznější způsoby, často směrem do ambientu, dubu, jazzu/improvizace. Melancholický náboj a případný důraz na gradace nepůsobil jako jednotící prvek, ale spíš náhodně vyvinutá podobnost. S úspěchem Mogwai, GY!BE, Sigur Rós a dalších na konci tisíciletí tenhle přístup ustrnul do žánru, který až příliš často doplácel na šablonovitost a sladkobolnost. Přitom Sigur Rós byli skutečně originální, majestátnost Godspeed vždy stála o několik stupňů nad epigony a skupina souvisejících projektů od Hrsta po Fly Pan Am ukazovala zájem o mnohem větší rozsah hudeb a emocí. A tak dále. Neslyšel jsem všechny velké kapely druhé vlny post-rocku, ale přesto se dopustím zobecnění – chybí mi u nich syrovost a moment překvapení.

God is an AstronautPoslech nových GIaA nakonec popravdě nedopadl tak zle, jak jsem čekal. Elektronické rytmy v úvodu první skladby, barva a využití basy ke konci druhé, psychrockové náznaky v půlce třetí, barvy kytary, basy i bicích ve čtvrté jsou invenční, zajímavé. Pečlivě ošetřené kytarové vlny jsou vyloženě nadýchané, hladí a v zásadě nezaostávají za precizností práce s kytarovým zvukem v ambientu. Jenže formální perly ve výsledku spolehlivě zabíjí obsah. Jako příklad za všechny poslouží klipová Komorebi se zmíněným banálním motivem klavíru, který přesně odpovídá tupé doslovnosti standardních filmových soundtracků. Vyjádření smutku, deprese nebo prázdnoty má v hudbě dlouhou tradici a GIaA pracují s tématem konvenčně, a co se efektu týče, bezzubě. Pro srovnání se stačí podívat na posledního Bowieho, Nothing od Kode9 složenou po smrti jeho spolupracovníka Spaceapea nebo The Angelic Process, kde konstantní deprese skončila sebevraždou. A navíc se zmíněným hudebníkům podařilo přijít s formou, která je výjimečná konstantně, nikoli v záblescích. GIaA sice nenastupují do nejprovařenějších gradací, skladbám ale přesto dominují bolestně předvídatelné buildupy. Pokud budeme chtít kvalitní současný post-rock, je mnohem lepší sáhnout po navrátilcích z GY!BE či Sigur Rós nebo volněji Flying Saucer Attack či Seefeel, podívat se, co aktuálně dělají členové Grails a Radian, nebo si dát bubenické peklo Amoral Avatar.


Přispěj do diskuze

Ta klipovka evokuje nějakou melodii ze seriálu :-)

i kdyz mi podobnych post-rocku chodi docela dost, chapu oba nazory. me to docela bavi, pac to neni uplne typicky gradujici a sladkobolny, prijde mi to misty vlastne docela temny (Medea), a kapely typu GY!BE zas ve me uplne nerezonujou, byt ocenuju to "velky" muzikantsvi

Tvé hodnocení:

Tagy:

Epitaph, God is an Astronaut, post-rock, ambient

aktuálně

diskuze