Jedno retro opět na scéně. Tentokrát se ovšem nevracíme o kvanta dekád nazpět, ale jen o pár let - na počátek 21. století. Předesílám, že text vznikl především z důvodu, že se o této kapele skoro nikde v češtině nedočtete a když ano, tak se komentátoři omezují na slůvka jako „fucking brutal“ nebo „dobrý death metal“. A o to právě jde. Tento počin řadím mezi nejlepší alba, co v daném žánru vznikla. Napadají mě ještě dvě desky Suffocation – ke kterým ostatně Gorgasm nemají daleko – a dál z paměti vylovím pár dalších kousků, které však hranice dokonalosti jen lehce tečují (kvituji připomínky v diskuzi). Bleeding Profusely ani po sedmi letech tak nemá konkurenci.

Partička z Chicaga se zhlédla v dlouhodobé tradici masových vražd, potažmo vrahů (vzpomeňme na inspirativní Macabre), kterými Amerika oplývá a rozhodla se, že v jejich tvorbě krev poteče proudem. Logikou věci je tedy vymyslet příkladný název a debutové EP neslo titul Stabwound Intercourse s poněkud dětinským obalem jakési dámy na mučidlech. Ano, texty Gorgasm jsou velmi sexistické (oběťmi jsou ženy), ale zároveň pevně věřím, že tyto zvrhlé fantazie jsou jen katalyzátorem emocionálního přetlaku, který z lyriky (a hlavně muziky!) cítím. Nic pro slabší chudáčky. Nedlouho po jeho vydání se objevuje deska, jež částečně cituje jednu z nejlepších fošen Cannibal Corpse, ale jejíž zvířeckost desetinásobně převyšuje.

Jak jí popsat a nemotat se v kruhu popisování detailů? „Gorgáči“ zvysoka kašlou na nějakou epičnost, nekonečná intra, vybrnkávačky. Jdou hned na věc, sází jeden lepší riff za druhým, ve kterých není ani vteřina oddechu. Stopáž skladeb se motá kolem dvou minut, nejdelší Disembodied (snad nejlepší bdm věc vůbec) končí v čase 3:06, tedy další plus. Jenže největší devízu najdete jinde. I přes komplikovanost materiálu jsou zvrhlíci mistry ve skládání přehledných a chytlavých písniček, v nichž bez potíží najdete refrény, vedlejší nápěvy, mezihry atd. I když jde hlavně o smrtící rychlost, skladby mají dynamiku; tady slyšíte melodii, onde zatěžkaná kila, jinde suffospirály – a přitom se nikde neslevuje z nastolené laťky a neodbíhá do jiných žánrů.

Z alba je cítit odér nehumánní agresivity, propojení člověka a stroje, podobající se dílům známého výtvarníka Gigera. Ostatně obal Bleeding Profuselylze bez negativního přídechu označit za umělecký: je vidět pouze čepel lesknoucí se kudly, z níž kape drahocenná lidská tekutina. Po rozevření bookletu nadchne nápad zobrazit všechny hráče v ocelovém odlesku čtyř dalších nožíků.

Zmínit vokály znamená pustit se do objemného traktátu. Pokusím se o maximální stručnost: i přes skutečnost, že všichni tři zpěváci drží v rukou strunné nástroje, o nějakých hlasových indispozicích nemůže být řeči. Každý křikloun má totiž jiný odstín hlasu: brutální growling, jenž přidává koule už tak extrémní rifáži; zahuhlaný murmur – oldschoolová bahenní lázeň; a konečně vyšponovaný ječák, který dodává desce feeling nepředstírané hysterie. Trio nejenže frázuje rychle jako jejich muzika (všichni mohou směle konkurovat Jamesovi z Origin), ale navíc důmyslně pracuje se skladebným rozložení jejich typů hlasů. Výsledkem je uchvacující dokonalost, se kterou může soutěžit snad jen kvarteto vokalistů z TON. Tak například když se zhruba v polovině Morbid Overgrowth po melodickém sólu ozve nasypaný nápad, do něhož se při každém opakování přidá jiný typ vokálu, úplně slyšíte, jak se tímto vlivem riff proměňuje. Nebo tatáž píseň na začátku! Netradičně vyslamovaný sufforiff, jehož rytmický základ hlasově kopírují všichni zpěváci a tím tak ještě zvyšují jeho sílu a tah. Dalo by se pokračovat do nekonečna.

Bleeding Profusely na všech rovinách (hudba, zvuk, obal, texty) dosáhlo maximální úrovně zpracování tématu. Bylo tedy logické, že podobná vysokojakostníBleeding Profusely: 24 minut zachycení adorace brutality, lidského zla a fascinace prostým úkonem vraždy.jatka se nebudou opakovat; následující Masticate to Dominate přehrává známé, ubyl jeden growler, zmizel robotický bubeník, pohoršil se zvuk. Nicméně očekávání další placky roste…