Přestože jsem se doposud tvorbě Gorgoroth úspěšně vyhýbal, nejspíš asi také pro jejich označení True Norwegian Black Metal, pod kterým jsem si představoval otřepaná žánrová klišé jdoucí ruku v ruce s kosmeticko-železářským arzenálem,Gorgoroth se poslední dobou bezohledně proháněli médii převážně díky své nehudební tváří. Avšak díky novému albu, bude tato jízda pokračovat s bodovou tísní.byl jsem vcelku zvědav na novinku, k jejímuž poslechu jsem se přeci jen odhodlal. Možná mě k tomuto kroku vedla čirá zvědavost z nepoznaného anebo jsem podlehl mediálnímu humbuku, který v posledních pár letech pravidelně plnil rubriku novinek snad každého web/zinu/časopisu. V porovnání s tím, co ještě relativně nedávno prováděli členové skupiny, vypadá inspektor Clouseau jako dobrovolník Červeného kříže. Nechci zde rozepisovat jednotlivé události, to si lačný čtenář jistě dohledá sám, nicméně podstatné je, že vše vyústilo v nové hráčské složení.
Z předešlé černé kohorty tedy zbyl pouze zakládající člen, kytarista Infernus, který se však na posledních dvou deskách skladatelské činnosti nijak neúčastnil.
Zato Quantos Possunt… je zcela v jeho tvůrčí režii (materiál prý vznikal již od roku 2006). A byť je v nové sestavě taktéž druhý kytarista, Infernus si při nahrávání sám uzurpoval veškeré kytarové linky. Při pohledu na diskografii jsem očekával, že předešlých sedm alb bude jakousi zárukou hudební vyzrálosti. Z tohoto sebeklamu mě však ihned vyléčil již seznamovací poslech novinky. Je mi zcela jasné, že true black není (nebo je?) o instrumentální virtuozitě, ani o vytříbeném skladatelském umu, ale přeci jen jsem čekal alespoň jakýsi emocionální náboj - temnou podmanivost (Satyricon), chladné odcizení (Thorns) nebo prosté zlo (Mayhem).
Nicméně nechtěl jsem dát jen na první poslech a přinutil se pustit si desku ještě několikrát. Celá stopáž alba se nevymaní z víceméně středního tempa (výjimkou je snad jen úvodní skladba), což ve spojení s plytkým obsahem skladeb (čest výjimce v podobě songu Satan – Prometheus) ústí v jednoznačnou nudu. Většina skladeb postrádá okamžik překvapení či jakoukoliv skrytou rafinovanost, melodie zas chytlavost. Během poslechu jsem ale měl stále neodbytný pocit, že jsem něco podobného už slyšel…
V jednom předpokladu jsem se ale šeredně spletl. Očekával jsem
zvukový kabátek poplatný době, kdy byl norský black metal v kurzu, tedy řádně špinavý a neučesaný. Quantos Possunt… jde s dobou a odívá se do moderního čitelného hábitu. Ale k čemu to, když je pod ním jen materiál s poločasem rozpadu srovnatelným s (212)Po. Nahrávka byla pořízena částečně (kytary, basa) ve studiu Laboratório 6 v Brazílii a částečně (bicí) v Monolith Studiu bubeníka Tomase Asklunda, jehož precizní hru bych rozhodně vyzdvihl. Ale i zvukově mi to něco připomíná…
Vraťme se však k personálnímu obsazení. Zajímavým tahem je začlenění baskytaristy Franka Watkinse z Obituary. Docela by mě zajímaly pohnutky, které ho vedly k tomuto kroku. V nové sestavě jsou krom Inferna i další postavy, které s Gorgoroth již zkřížily svou cestu, a to je kytarista Tormentor a vokalista Pest. Na Pestově vokálu neslyším nic originálního, prostě standardní blackmetalový Rumburak. Typická ukázka může být ve skladbě Rebirth, kde sólově zaskřehotá „Rebirth of Gorgoroth!“. Pink, už vím, co mi toto album připomíná! Rebirth of Dissection. Zvuk, kompozice, celkový feeling alba ve mně vyvolává dojem stylizace do nových (Dissection. Možná je to jen můj dojem, ale že by spojovací článek Tomas Asklund? Jen spekulace. Nicméně poslední deska Švédů rozhodně Quantos Possunt… hravě strčí do kapsy a udělá z něj jen efemérní zážitek.
Album má naštěstí jedno nesporné pozitivum a to je jeho celková délka. Něco málo
přes půl hodinky na takovýhle materiál bohatě postačuje. Po prvním poslechu bych hodnotil opravdu nízko, ale i po delším setrvání se tímto albem zkrátka nebavím. Příznivci stylu, případně fanoušci skupiny budou hýkat blahem a tvrdit něco o největší události od dob tuhnutí zemské kůry, ale pro mě deska Quantos Possunt… představuje prostě jen podprůměrné album.
Vložit komentář