Business je byznys. A je „pěkně zkurvenej“, jak při žádné příležitosti neopomněl připomenout Pípa, který jako jediný smrtelník rozuměl celému vesmíru a nehodlal promarnit jedinou příležitost svého čtenáře – očividně nesofistikovaného idiota – poučit.
Obchodní politice brněnského Redblacku po pravdě nerozumím. Po Swage, nabízejícím veskrze průměrné (a proto i zbytečné) produkce Shaark, Tortharry nebo Hypnos, je Animal Farm jeho druhým sublabelem. Nevím, nakolik si autor názvu uvědomil jeho ironický podtext (budou A.F. farmou Redblacku tak, jak fungují ve světe profesionálního hokeje? Dojde čas od času k draftu neposlušného nebo neproduktivního umělce za naději z béčka?), ale budiž.
Debut (tedy, aspoň se domnívám – balíček neobsahoval příbalový leták s informacemi o kapele, zato dopis podepsaný „jednatelem společnosti“, takže nevíte, jestli je Zvířecí farma nadšeneckým projektem kluků od vedle, kteří chtějí pomoct kamarádům, anebo jde o nekompromisní okufříkované manažery, kteří vás budou na koncertě tolšokovat, pokud budete křepčit málo anebo naopak moc). Greedy Invalid přesně zapadá do filozofie Swage. Tedy album, které kdyby nevyšlo, svět by nebyl o nich chudší. Není mi proto zcela jasný vydavatelský záměr: vydávat zoufale průměrnou nahrávku v době, kdy s hudebním světem cloumou fenomény MySpace a YouTube (a kdy internet nabízí i elegantnější způsoby seznámení s interpretem, než jej přetrpět na festivalu a doufat, že z něj za pár let něco vyroste), je nikomu neužitečný luxus.
K hudbě: jedná se o svižný gotik-(doom)-rock, ne nepodobný třeba Paradise Lost, ale především finským kapelám jako Sentenced nebo HIM (a u nás třeba Memorii). Kytary do omrzení drhnou paroháčové riffy (anebo, chcete-li, krouhají okurky), čas od času jde zpěv ve sloce do podkladu bez kytar, tj. jen do bicích s basou. A tím vším se proplétají naprosto nenápadité klávesové linky. Jistě, v roce 2006 byl problém obstarat obstojnější zvukovou banku nebo poprosit někoho o naprogramování aspoň nějaké aranžérské kudrlinky (dovolím si připomenout, kolik živé vody do Mane - Tekel – Fares od Lux Occulta daly vlily citace Wagnera, respektive klavírních etud Ference Liszta). A to je alfou i omegou desky: chybí jí jakékoli oživení. Zajímavý nápad se v písničce odehraje nejpozději na konci první minuty a po tři zbývající vám nezbývá než kývat hlavou, ve stále stejném rytmu, ve stále stejně plynoucích náladách, jako by pojem oživení byl na indexu.
Kapitolou sama pro sebe jsou texty a obal. Jistě, provází mě profesní deformace hledání dalších Pynchonů, Cortázarů, Márquezů, Hašků, Blakeů apod. Dalšího Seiferta jsem věru nečekal (a po pravdě, vděčný bych byl snad i za Párala), ale

proč milion-sto-padesát-osmé veršovánky jak vystřižené z gymnaziálního památníčku. Jakoby v metalových textech, podobně jako v jazzu, existovaly standardy, který si každý musí odbýt. Nechybí tu písnička o zakletém zámku, metafory o lodi a pár písniček o lásce, u kterých každý zavzpomíná, co za hrůzy v pubertě vymýšlel a čmáral na okraje linkovaného školního sešitu. A nedej bože je dokonce považoval za krásné (sic!)! K tomu všemu viditelný boj s angličtinou (jasně, v celých Čechách se nenašel nikdo, kdo by udělal korektury a některé obraty z „angličtiny“ přeložil do angličtiny) a obal s naprosto nepasujícím logem od Chřištofa Špajdla. A, autor promine, dost hrozná mazanina se svíčkami nejen na titulce, ale i uvnitř bookletu.
Je v českém prostředí (a nejsem si jistý, jestli dobrým) zvykem negativní recenze vysvětlovat nekompetentností autora, „závistí“, jeho „neschopností vytvořit něco vlastního“ a odpovídat na ně v kontextu „cos dokázal, že kritizuješ“. Proto na závěr krátká vodítka, jak tuto recenzi číst. Jako vodítka, proč a jak mohla být deska, a nejen pro posluchače, zajímavější. Protože i v rámci jednoduše střiženého pohřebního bigbítu jde vytvářet nadstandardní, i po letech nenudící dílka jako Crimson Sentenced, Blessing in Disguise Green Carnation nebo poslední dvě alba Fall Of The Leave. Anebo i druhé album již zmiňované Memorie, i když to nad průměr vytahuje jen a jen mimořádný pěvecký výkon Andrejky.
Ke světovosti mají české kapely dlouhou a trnitou cestu, ale tolik oblíbenou „světovostí“ (ve smyslu rozšířené argumentace, že stejně průměrné a i mnohem horší kapely jsou i za hranicemi), natož světáctvím si ji nezkrátí.

Tak k –00- části nemám snad vůbec nic a dlouho jsem se s něčím názorem takto neshodl, a to nejen co se týče hudebního obsahu! Nechápu demáčový obal, však dnes už se to vše dělá jinak, obzvlášť, pokud by autoři rádi bodovali u publika, které pravděpodobně chtějí oslovit – však na to, aby fanoušci Sentenced a HIM (těch především) zaplesali, nestačí se jen odít do černého a mít

pod očima linky. Storm nezpívá špatně, ale příliš cítím snahu se přiblížit Ville Valovi v hlubších (třeba v Choke mu to ale sluší) a pak v těch vzdechných, uvzlykaných a srdcerozpolcujících polohách. Greedy Invalid na Dancing Little Flames ale neprezentují celkově špatný materiál, pouze příliš tuctový podobným spolkům (rozuměj šablonovitý a tedy ničím vybočující) a hlavně bez výrazného překvapení - pro mě osobně prostě až příliš vsází na jistotu, kterou jest ale netradičně i dáma za bicími.