Indie je sice nejlidnatější země na světě, v metalu ovšem primát nedrží. Letmý pohled na statistiku a počty metalových kapel na Metal Archives to potvrzuje. Server jich spočítal 329, což sice není až tak málo – ale třeba ve srovnání s Českou republikou (1 762 zářezů na stejném webu), v níž je oproti Indii takřka liduprázdno, to je bída.

Gutslit je brutaldeathová úderka, která drtí sluchovody od roku 2007. Alby příliš nehýří, na kontě mají tři desky, přičemž ta poslední vyšla teď v červenci. Není to málo, Antone Pavloviči? Není, protože chlapci se učí od píky, makají na sobě a každý jejich počin značí razantní krok vpřed. Debut Skewered in the Sewer s lehce kanálním soundem ještě značí citaci zaoceánských BDM model (kapelní Bandcamp hovoří o Insidious Decrepancy, Inveracity, Deeds of Flesh a Pyrexii, což docela sedí) a byl spíš stylovou rozcvičkou bez většího autorského vkladu. Dvojka Amputheatre s novým kytaristou Prateekem Rajagopalem už ukázala snahu najít vlastní ksicht a tvorba se přesunula k modernějším odnožím žánru.

Uteklo dalších šest let, kdy chlapci hojně koncertovali a nasávali další hudební inspirace. Je to znát. Mezi novinkou Carnal a Amputheatre je sice menší rozdíl než mezi zmíněnou dvojkou a debutem, změny ovšem hned praští přes ušiska. Gutslit model 2023 notně zpomalil, zhutněl, řekl bych až hardcorově ztěžkl a do popředí songů se dostává přímočařejší groove.

Otvírák Son of Sam vystřelí s těžkotonážním střednětempým riffem a pokyvování hlavou může začít. Inspirace Dying Fetus je tu víc než zřejmá a s nimi i pojmy jako „chytlavost“ nebo „přímočarost“. Gutslit míří na solar, nedělají zbytečné kudrlinky, který by jejich atak naředily na kašičku. Žádný v death metalu oblíbený klasicismus, arpeggiovské preludování, Indové vedení tlustostruncem Gurdipem Singhem Narangem volí víc barbaří přístup, v němž se neopouští sklepení s mučícími nástroji a stříkající krev. Pokud chcete nějaká konkrétní jména, zmínil bych animalitu francouzských deathgrinderů Benighted.

V čem jsou Gutslit dobří? Určitě právě v oněch pomalejších breakdownech a slamovačkách, které ale nedělají v rigidní a primitivní dž-džn formě jako třeba Internal Bleeding a zástupy dalších bandů. Tyhle HC/groovy pasáže mají rytmicky precizně zkomponované - namísto otravných slamů na první dobu, které se podobají jako vejce vejci a kterých jste slyšeli požehnaně. Podobně to umí Rusáci Fetal Decay (milovníci Dying Fetus, zkuste jejich počin You Have No Choice) nebo portugalští Analepsy (jejich slamovačky sice tlačí, ale jsou podstatně méně originální – berte to jako pouhý tip do posilovny nebo do auta). Ale zpátky k Indům. Ti se na novince přiklánějí k moderní strojovně polských Decapitated (například jejich album Blood Mantra) nebo Anglánů Dyscarnate (na ně jsem si vzpomněl při začátku šesté Body Snatcher nebo na samém konci Primeval), u nichž opět vévodí pojmy jako tlak a groovy tah na bránu.

Další pozitiva? Deska je poměrně pestrá, tedy ve srovnání s debutem určitě. Skupina ve skladbách střídá všechna možná tempa (střední, tupačky i sypanice, které bicmen Aaron Pinto zvládá na různé způsoby), heavy kila s kytarovými trsačkami, songy jsou rozrůzněné i stopáží – od 41sekundové vypalovačky Insidious až po závěrečnou epičtější šestiminutovku Primeval a tu a tam songy proloží zajímavými kytarovými sóly. Vokálně se činí i Aditya Barve, který se do bandu vrátil po pěti letech – střídá murmur, vyšší screamy, chlapácký deathcore řev a ve slamech používá prasečí kvíkání (naštěstí s ním šetří). Výhodou je i kratší délka alba, ani ne za půl hodinky je hotovo, a posluchač tak nemusí ke konci desky koukat na hodinky.

Drobné nedostatky se ovšem najdou. I přes uvedenou mnohotvárnost to trochu skřípe v rychlejších pasážích. Gutslit sice sledují moderní deathové trendy, ale mnohdy lpějí na barbarském vyznění, a to s sebou nese jistou tumpachovost – v rychlejších momentech band nabízí jednodušší riffy, které se se zbytkem materiálu tlučou (třeba úvod Bind Torture Kill). Nedá se nic dělat, skupina to zřejmě takhle v souladu se svou lyrickou krvelačností chce, ale tady vidím rezervy. Co Indové nyní prezentují, jsou zhruba dvě třetiny jejich potenciálu. Myslím, že ještě jedna, dvě desky a skupina dosáhne svého maxima. Tak si počkejme. Naživo ale umí.