Odvěké tvrzení, že v jednoduchosti je síla, platí pro novou desku HEIDEN na 100%. Jak jinak si vysvětlit neoddiskutovatelnou kvalitu tohoto alba?

Plácat se po ramenou a tvrdit si, jak je vše v dnešním „facebookovém“ světě fajn, nebo si přiznat, že to není úplně tak veselé? Osobně stojím za druhou variantou. HEIDEN si na nic nehrají, nic posluchači nenamlouvají. Snaží se odvyprávět svůj vnitřní příběh, své momentální rozpoložení. A dokáží to úžasnou a nenásilnou formou. Minimalismus v textech se snoubí s adekvátní muzikou. Proč jim nevěřit?

Už první poslech novinky mne zastihl v němém úžasu, jak dokáží pracovat v souladu hudby a textů. Jakoby na téhle desce nebylo nic navíc. Přesně odměřeno, nadávkováno tak, aby posluchač dostal jen jasné sdělení. Zúročili roky hraní a skládání v téměř dokonalou záležitost.

A je tu jedna další, neméně zásadní věc. Brňákům totiž nelze upřít body za mateřštinu v textech. Tak úderné a přitom nijak zdlouhavé, chválím! Ono totiž jít na trh s kůží s něčím tak osobním, není vždy zcela jednoduché. Věřím totiž HEIDEN, že se v jejich případě jedná o otevřenou výpověď a ne o smyšlené nahodilosti.

Jednotlivé kousky na Dolores tvoří dohromady příběh. Příběh obyčejný, nikterak však veselý. Jenže co je dnes veselého? Podívat se pravdě do očí skrze tohle album je velice příjemné. Tak, jak to dokáží třeba OPETH nebo v „drsnějším“ případě CULT OF LUNA, se o to snaží i HEIDEN. Kapela, která se pohybuje na scéně od roku 2003, se prostě na svém pátém albu „vyzpívala“ do svého já. A to způsobem, jaký musí každý fanda muziky ocenit.

Když jsem „pitval“ jednotlivé skladby, po opakovaném poslechu mi přišla jako jedna z největších favoritek Na břehu. Perfektně vyjadřuje náladu alba...

„Dýcháme v naději vlny, že rozpustí
to černé v nás, nic nechceme víc.

Stojíme na břehu, obzor nás nepustí.
Ptáme se vody: ‘To osud nás zradil?‘“

 
Stejně tak následující Dnešní noc je žena. Co song, to zpověď. Jako bonus nad každým textem je navíc jakýsi úvod do problematiky samotné skladby. Vše dotaženo do posledního detailu. Pokud mám mluvit/psát za sebe, nemohu před způsobem, jaký HEIDEN zvolili, než smeknout. Navíc mám v oblibě kratší (osobnější) věci. Jakoby to chlapci tušili…

Mohl bych tady rozvádět a pět ódy nad Dolores ještě dlouho. Smyslem mé recenze však není trápit vás svými nekonečnými úvahami. Můj pohled (spojený s poslechem) na novinku téhle (kdysi blackmetalové) kapely je pozitivní. Ač je nálada alba přesně opačná, dělá mi radost. Po dlouhé době totiž slyším českou desku skupiny, která se blíží ideálu mnoha zahraničních spolků - umí hrát, píše skvělé texty a dokáže posluchače okamžitě vtáhnout do děje.

A to jsem se ještě nerozepsal o skutečně nádherném obalu (kresba Luďka Řezáče s názvem Nesoucí), ten musíte vidět na vlastní oči. Celý booklet vůbec zaslouží jedničku s hvězdičkou. I to je známka toho, že kapela nedělala „jen“ hudbu.
 
Úvod i konec Dolores obstarává samotný Rudolf Hrušinský.
 
„A kdyby sa mě včil někdo zeptal,
jestli sa mě chce umřít,
řekl bych, že nechce.

Ale kdyby mi potom řekl, co mám udělat,
abych neumřel,
neudělal bych to…“

Nejsem specialista na podobné žánry, ale mám malinkou potřebu se k albu vyjádřit a doplnit něco, co dle mě nezaznělo. Krom toho, že album sklízí slušný a zasloužený úspěch, jsem se zatím moc nedočetl, co že to z těch Heiden nejvíc leze. Nebudu to obcházet a jakkoli licitovat, mně samotnému jejich tvorba náladou nejvíce připomíná Nory Enslaved. Jejich vlastní minulosti jsou spřaženy s žánrovou škatulkou black metal a obě kapely tomuto žánru již uhly a jdou vlastními směry. Ale i tak jsou v jejich muzice přítomny známky minulosti nesmazatelně (Antisentiment), proto obě kapely od fanoušků ještě stále vysluhují přídomky post-black. A tam, kde Enslaved využívají tradic a nálad progresivních směrů sedmdesátých let, tam Heiden opatrně dávají ručku pryč, aby si jí nespálili, dělají úkrok stranou a jdou někam až na dřeň a vůbec dřevnější, ostrouhanější a mnohem přímější cestou. Ale nechci samozřejmě říci, že znějí jak jemnější Dark Throne se zasněnými linkami v post-rockově/metalově zabarvené formě (Živý?), na to jsou zas jinde, ale určité spojitosti se najdou. (Najednou mě napadají i prapůvodní Aeternus - teď jsem ale nejspíš mimo.. doba, co jsem poslouchal kvanta blacku, už je za mnou a víte, jak je to s pamětí.)

Heiden se zkrátka našli. Jdou do melancholií zahaleného rocku a na své strastiplné cestě se v ukolébávajících kouscích vláčí s hypnotickou atmosférou, kterou sem tam podporují jednoduchými klávesovými tóny (vliv Burzum?) jak ta nejtišší bolest…