Nad českou blackmetalovou enklávou soudný člověk již dávno zlomil hůl. Donekonečna citovaní žánroví klasikové z osmdesátých let, donekonečna vyvolávané pseudoproblémy související se sebeposuzováním vlastní nedoceněnosti, absurdní rozdělování blackmetalového žánru na ten „pravý“ a „nepravý“ (např. s klávesami a ženským zpěvem) – toť v kostce neduhy rétoriky našich kapel. Mnoha mýty opředení Maniac Butcher, jejichž nahrávkami šlo strašit i obstarožní panny, jsou nejspíše pro mnohé místní blackaře modlou, a tak se i jejich nahrávky podobají vejce vejci. Brněnští Heiden jakoby řekli „dost!“ a od zdejších luhů a hájů se snaží oddělit mohutnými vraty se sedmi závorami.
Na tuto desku se sesypalo tolik chvály, že to člověku bylo až podezřelé. Psalo se o „jedné z nejlepších blackmetalových desek, které u nás kdy vyšly“ či „konceptu na světové úrovni“. Když už se vynoří názory o originálním hudebním pojetí, je zapotřebí se ptát, co mají Heiden „svého“ a co přebírají od severských tvůrců-zakladatelů. Skutečně přichází kapela s něčím, když už ne zásadním, tak alespoň s něčím, co v rámci možností dokáže posunout zažitou představou o současné světové (post)blackové produkci? Realistická odpověď bez afektovaného použití jedu zní: Ne! Heiden evokují novější tvorbu Enslaved (úvod druhé Catharsis jako když střelí) a vůbec se do Skandinávie

vypravují s prázdnými baťohy - aby je tam naplnili - více než je zdrávo. Stačí si poslechnout Obsidian v závěsu za takovou Nouveau Gloaming norských Code nebo užít srovnání závěrečného rifu třetí Triad se švédskými Shining, při němž vyjde na povrch jeho nelichotivá, téměř doslovná citace. Kytarista a zpěvák v jedné osobě Kverd se sice se svým lehce nakřáplým hlasem s Chvostem srovnávat nemůže, vůbec to nelze považovat za tragédii. Působí nenápadně, stejně jako celá nahrávka, kterou lze v jistém smyslu označit za intimní. Na Obsidian se nikam nepospíchá, všech osm skladeb se odehrává v pomalejším až středním tempu, v němž se jednotlivé melodie nechávají řádně vyznít – především proto, aby se staly nositelkami atmosféry. To se sice děje (viz pěkná kytarová linka v poslední Buried 100 Years Ago), ale tak nějak v předpřipraveném režimu, v němž žánrově obeznámený posluchač ví, co bude následovat a s jakými stylovými prostředky se bude dále operovat. Výsledkem snahy Heiden je poctivá „černá“ práce, která postrádá přidanou hodnotu. Ani nevadí, že auditorium kytarové linky již „někde slyšelo“, jsou přece jenom náležitě zahrané a šikovně zaranžované. Co ovšem album shazuje i přes všechny vyjmenované klady (mezi nimi i podařený zvuk a grafické ztvárnění bookletu), je tvůrčí neschopnost písně dotáhnout k vysněnému cíli. Jednotlivé nápady jsou k sobě přilepeny, stmeluje je sice atmosféra a podobný duch, nicméně jejich vnitřní motor – myšlenka, proč jsou rify poskládány tak a ne jinak, tu zde autor postrádá. Výsledkem je příjemně strávených čtyřicet minut, jež minuly, ale nic nepředaly. Expozice, gradace, suspenze – to jsou pojmy Brňanům neznámé.
Výsledné dojmy z tohoto počinu (jako i bodové ohodnocení) jsou ve finále zákonitě schizofrenní. Obsidian je na české poměry silně nadprůměrné album, kterými jsou však dnešní blogspoty narvané k prasknutí. Doufám tedy, že

české status quo „jednooký mezi slepými králem“ nepovede k nadhodnocování podobných desek. Nebrat v potaz zahraniční stylotvorné skupiny s vlastním fluidem je cesta do pekel. Jak minulost bohužel napovídá, případy jako X-core se budou i v dnech příštích opakovat. Otázka do éteru tedy zní: je třeba být vděčný a děkovat za to, že se u nás konečně taky hraje „jiný“ black než syrově znějící staroškolské kolovrátky nebo se znovu a zase utvrdit v tom, že v celosvětovém kontextu originální alba české provenience náleží pouze do pole alternativní hudby???