Jestliže ve Francii hrát black metal znamená hrát těžko čitelný, těžko poživatelné a špinavé spektrum primitivních akordů s ortodoxními postupy stále čerpajících z vybělených kostí zesnulých předků, pak jsou HELL MILITIA bezpochyby kapelou bez okolků splňující všechny prvky tohoto blackmetalového rámce. Co se týče mě, je to zapřisáhlá evil miasma na tažení světem zpropadeného duchovna – všech těch nadpozemských institucí a haněného křesťanství, přiživujíc se ke všemu na tamějších celcích, které svojí originalitou dokáží silně podezděné valy kovotepeckého žánru ještě posunovat –

mám na mysli PESTE NOIRE, DEATHSPELL OMEGA, AOSOTH, WAY TO END a další. (Ale dost. Vždyť se 11.4.10 návštěvníci pražského Matrixu mohli přesvědčit na vlastní uši, že produkce těchhle Francouzů (v jejímž středu je jedna žena) spočívá na děsivém warpaintu, evil feelingu záhrobních rekonvalescentů, kterým skladby působí jako hororový prequel, podlazených kytarách s efektem motorové pily, chorobných vokálech polomrtvých epileptiků a jakési kostnaté atmosféře prázdného sklepení.)
S tímhle albem si ale na sebe kvintet ušil bič. Nejenom že rozděluje fanoušky na dva tábory – na ty choromyslné, spokojené, kteří rozdíl mezi prvním a druhým albem nenajdou, ani kdyby jej měli přímo pod nosem, a na ty nespokojené. Překotně album rozděluje i materiál na nápady vcelku zajímavé (které mají hlavu a patu, což je případ Fili Diaboli – jednoduché, tragikomické rýmovačky) a na ty, které stojí za starou belu – to je všechno ostatní?! Jestli někomu z vás křivdím, je to asi tím, že mi album nestačí poodkrývat všechen svůj důvtip; řekli byste například, že prolínat true sypačky s punkem bude znít divně? V tomhle trendu se nese album i po stránce přechodů z rychlých klepaček (výplachů) do jistějších středně valivých poloh – hutných vodících riffů, až do poloh vyloženě loudavých. Což není na takovou hordu na druhou stranu vůbec zlé. Děsivou atmosféru umocňuje epilepticky maniak řvoucí jak jinak než rouhačské

výplody nejtemnější mysli. V tomhle ranku je ale víc než na duchaplnost kladen důraz na artikulaci, takže není nutné připomínat, že satanistické sekty slaví po celých 47 minut rej. Škoda jen absence kytarových sól, prvku, který by umocňoval kumulující napětí a roztrhal pochybnosti, a na mě až zbytečné délky, která po několika skladbách zaplavuje mozek jako bahnitá naplavenina. Na druhou stranu je příjemné slyšet, jak se i na tomhle uhelném poli dá ukout okrajový materiál jen pro nejzasvěcenější (nebo nejodhodlanější?).
Na závěr bych jen předně doporučil udělat si obrázek o tom, co je to klasický skandinávský black metal a co není, neboť francouzské soubory, ačkoliv základy zůstávají stejné, stavějí na odlišném provedení, které ve spoustě případů dokáže snadněji ukousnout hlavu než se dostat hluboko pod kůži.