Představovat tohoto pána netřeba. Před lety ukončil činnost legendárních Emperor, posléze Peccatum a v současnosti se věnuje sám sobě, tedy lépe řečeno svým sólovým aktivitám. I když jeho význam na dění norské extrémní hudby je nezpochybnitelný, přítomnost ho zastihuje ve stádiu, ve kterém jsme si umělce za minulého režimu zvykli titulovat „zasloužilý“. Sbírá ocenění, jeho tvorba je pevně vyprofilovaná a jeho stylové odbočky se dějí v omezených mantinelech. Ihsahn už nedobývá nepoznaná území, spíše si na vlastním písečku vylepšuje „císařský“ palác, zkrátka stárne.
AngL je album, které ho zastihuje v klidnějších polohách, ostatně tak jako na The Adversary. Navzájem se prolínajícíI když Ihsahnův význam na dění norské extrémní hudby je nezpochybnitelný, přítomnost ho zastihuje ve stádiu, ve kterém jsme si umělce za minulého režimu zvykli titulovat „zasloužilý“.schizofrenní kytarové linky, blastové běsnění doslova a do písmene připomínající vzdušné víry, neprostupné harmonie, navrstvené melodie - tak toto už od Ihsahna nečekejte. Doba Emperor je dávno pryč, pán mnohem více bere inspiraci z klasického metalu, především z Kinga Diamonda (taková Emancipation a Alchemist jakoby vypadly z jeho strašidelného homopéra) nebo logicky Mercyful Fate.
Desku otvírá úderná Misanthrope, velmi podobná úvodní Invocation z první sólovky. Intenzita a agresivita skladbu po skladbě klesá a klesá a poslední třetina se nese v poklidném proghevíkaření, které celkovou kvalitu alba strhává dolů. Ihsahnovi došel testosteron, angL působí velmi krotce, uhlazeně a přeslazeně, dílem za to může nivelizovaná produkce, dílem jeho předvídatelné postupy (za uši tahá kýčovitá klávesová přepjatost). Bubenicky opět přispěl osvědčený Asgeir Mickelson; možná by nebylo na škodu, kdyby (hn)Ihsahn sáhl příště po nové tváři, jež by jeho nápady rytmicky oživila.
A přece jsou na desce zajímavé momenty. Třeba taková druhá Scarab překvapí úvodním, lehce exotickým riffem a hned následující Unhealer, v

níž má hlavní slovo generální opethovec Mikael Åkerfeldt. Vůbec se nabízí paralela s Opeth; obě skupiny mají zástupy svých věrných, vydávají nadprůměrné desky, zkrátka zkušenostmi nabití matadoři, kteří se široké publikum snaží přesvědčit, že nepatří do skandinávského kovošrotu.
Letošní Ihsahnova nahrávka určitě potěší skalní fandy, pro něž i nadále zůstává jistotou, kterou poznají po několika tónech; ti, kteří budou chtít nějakou přidanou hodnotu a moment překvapení, se budou cítit právem ošizeni. Co se týče mojí osoby, diplomaticky balancuji mezi oběma skupinkami. Ale jedno je jisté: spolu s letošní deskou Keep Of Kalessin zůstala i tato nahrávka za očekáváními.