Na věci od Obscenu se vždy hrozně těším. Nejen, že se můžu spolehnout na to, že se mi do ruky dostane promáč na velice vysoké úrovni s plnohodnotným bookletem a dostatkem informací, ale i hudební obsah bývá velice zajímavý. No a na česko švédský grindový souboj (Ingrowing vs. Splitter) jsem se klepal opravdu moc. Než jsem cd poslechl, mohl jsem jakkoliv přemýšlet, kdo asi vyhraje, jakkoliv jsem mohl srovnávat starší tvorby (i když Splitter pro mě byla vcelku neznámá), ale

jasný výsledek je k mání až teď. No vlastně zas až tak jasný není. Není jasný vlastně vůbec… Na obou deskách jsem unešený z hudebního obsahu, ale na každé se vyskytla nějaká malinká vada na kráse. V recce na Splitter jsem zmiňoval, že tou vadou je celkový čas (nového materiálu), který jen lehce přesahuje 15 minutek, no a u Ingrowing bych řekl, že požitku trochu uškodila celková produkce. U hudebně takto našláplého materiálu bych čekal i adekvátní zvuk, žel na Cloned and Enforced mi přijde takový nedůrazný, nemastný neslaný. Zkrátka když si vedle sebe pustíte Splitter, jejichž zvuk odnáší míle daleko a poté nové Ingro, zní to jako pohlazení (a bohužel ne v příliš kladném slova smyslu). Ovšem i tento nedostatek zprvu celkem závažný se postupem času zmenšil, až je z něj jen taková malá kosmetická vada. Zkrátka jsem si zvykl a teď už požitku nebrání nic a myslím, že pokud budete trošku tolerantní posluchač, také nebude mít problém s tím si na zvuk nové nahrávky zvyknout.
Upřímně jsem byl překvapen, kolik paralel jsem mezi novými záseky Splitter a Ingro našel. Jednou z nich je excelentní práce kytar. Prostě mám hrozně rád, když se grind core neplácá v monotónnosti, nudě a šedi. Jen ničím zajímavý a ohraný „bordel“ už mě tolik ze židle nezvedá, ale když slyším kytarové linky na Cloned and Enforced nemůžu si samým nadšením na tu židli ani sednout a blaženě poskakuji. Budu teď omílat již řečené, ale je to prostě fakt, který alespoň v mých očích nelze zpochybnit. Mám samozřejmě na mysli, že příchod

Roba Ingrowing jednoznačně prospěl. Kdo nevěří, nechť vloží cd do přehrávače a zaposlouchá se hned do prvních tónu a do první kytarové linky, která je prostě výtečná a dodává skladbě přesně to, co mě na novém materiálu tolik přitahuje – punc jakési jedinečnosti, neoposlouchanosti a atraktivity. A jelikož jsem si všiml, že se objevuje neustále víc a víc lidí, kteří tvrdí, že grind core je hudba bez jakékoliv myšlenky a je to jen bordel, který produkuje banda ožralých blbců, doporučuji jim si poslední dva záseky od Obscene pořídit (i když Splitter mi přijde víc extrémní a melodie se tam musí mnohem víc hledat, respektive nejsou tak vytažené na povrch, ale jaksi schované uvnitř hutné zvukové hradby). V tomto jsou Ingrowing na novince přesně na opačné straně barikády. Přijde mi jakoby se trošičku zklidnili (nikoliv vyměkli, spíš svou hudbu jaksi „zčitelnili“), již nejsou tak neurvalí a skladby a jednotlivé motivy jsou mnohem čitelnější, jasnější a o to příjemněji se poslouchají (zase bych ale nechtěl, aby to působilo, že jsou nové skladby vystaveny nějak přehnaně jednoduše a nic navíc v nich není. Přes jakousi přímočarost zjišťuji pravý opak a to, že se mi skladby neoposlouchávají a jelikož již mám nějaký ten poslech za sebou, mohu to říci opravdu s čistým svědomím). K těm kytarovým melodiím ale musím ještě jedním dechem dodat, že nejednou jsem na albu měl pocit, že jsem již tuto melodii (v trošku jiné variaci) slyšel v předchozích zásecích a že jsou některé vystavěny dost podobně (nejsilnější je tento můj pocit hned v jedničce Life Stealth v porovnání s Kill the Original).
Jednotlivé skladby nás svou délkou rozhodně týrat nebudou, většinou se vlezou pod dvě minutky a nestává se, že by nějak nudily nebo se slévaly do jednoho monolitu.

To hlavně díky pestré rytmice, kdy nejsou zastoupeny jen grindové vyplachovačky a sypačky, ale i hodně punkových rytmů a třeba Ground Subzero je v první polovině slušná hopsačka. To, že si za ta léta Ingrowing vytvořili určitý nadhled a grind core v jejich podání nezní jako blbý kolovrátek, nejlépe vystihuje, dle mého jeden z nejlepších kousků na desce, Shapeshifting / Unidentification, která nabízí perfektní melodie, různé polohy hlasu (ječák, hlubší zpěv...) a ani rytmicky to není pořád stejná odrhovačka. Za dvě minutky se toho odehraje opravdu dost a to je důležitý předpoklad k eliminování nudy. A takhle to funguje v podstatě na celé desce. Za tu necelou půlhodinku se toho stane opravdu moc a moc.
Grind core v podání Ingro je zkrátka na novince přímočarý, bez větších serepetiček, hodně melodický (což je bezesporu dobře a nahrávce to jen prospívá) a v první řadě zábavný a o to tu přeci běží především.
Pochvalu si určitě zaslouží i perfektně zvládnutá grafika od Chymuse. A ani lyrická stránka desky nikterak nezaostává a ucelený příběh o klonování je jistě zajímavým tématem. S chutí do toho, toto mohu jen doporučit...