Krátce a výstižně: U všemohoucího Poseruse, a taky že jo. Deska The Design, jinochů Into The Moat ze státu Florida Spojených (tukem?) států,

spojuje (chytře!) precizní technický metalový brutálek s kytarami ala splašený Dillindžr plus nějaký ten džezový candrbál. Charakteristické jsou sekundové sypačky, klepačky, tupačky a dupačky střídané hutnými pasážemi burácejících kytar a všemožných honiteb po hmatníku. Tomu všemu pestrobarevnému chaotičnu sekunduje přehluboký ryk, který se nebojí maličko zjemnit (ale nebujte vlka nic, pořád minimálně několik stop pod zemí) a v první Empty Shell (tedy druhé, nepočítá-li se intro Century II) i sexy táhle doznívat - s brnkavou náladičkou velmi svůdná kombinace. I kdybych použil všechna oblíbená citoslovce pana Bi.zz.iho, tak nevyjádřím své nadšení, které z Into The Moat mám. Už první minuta 54 (= Century II) dává najevo, že půjde o výjimečné dílko, pozvolné vynoření kytary (tdd@tdd@tdd), tepající bicí, sólové zavrzaní a to vše v rytmickém kabátu (ne však teplického) proměnlivosti otáček motoru formule 1. The Design má tu ohromnou vlastnost, že na první poslech upoutá, avšak nevydá veškerá svá tajemství naráz, ty nechá na později.

Odhalujte kytarovou souhru ve stylu „já na brácha, brácha na mě“, odbourejte velmi výrazný zpěv (který může to podstatné zahalit) a dočkáte se instrumentálních hodů. Pro přiblížení malá ukázka: Dead Before I Stray.

Yo! Poslední dobou fakt tenhle styl začínám žrát čím dál víc. Kapel přibývá, já plesu, ale naštěstí se již stíhají vynořovat ti, kteří pravděpodobně s plným dechem nad hladinou vydrží a budou mít i do budoucna co říci. Mezi ně ITM rozhodopádně a právem po letošní novince patří, protože jejich 5002 (< čti odzadu) nahrávka je khurwa mazec a od předchozího miníčka Means by Which the End is Justified neuvěřitelný pokrok kupředu nejen ve zručnosti muzikální, nýbrž i skladatelské.

The Design začíná na 100péro přesně tam, kde ep skončilo, tedy pokračováním (minuta 54 dlouhé Century II – repeté VQ :)) na ep poslední Century I. Oproti ep ubylo metalu a takových kontrolovaných a klasických neuro hc riffů, ale přibylo vytříbenějších jazz meziher a imprůvmentu. Kluci se nijak nesvazovali a pustili uzdě fantazírování full kotel a hojně se dočkáme lámání riffů v sobě sama, čímž míním několikrát přeměný tentýž riff do nejrůznějších podob. ITM si vyhrávají s detaily, používají zpomalování riffů (Guardian), střídání kytar, riffových rozkladů a třeba i hmatníkových běhanic, tak jak tomu je často u PsyOpus (Guardian, The Inexorable). Materiál je to skutečně vyzrálý, s vynikajícím natura zvukem, rytmicky dokonale opracovaný, zběsilý (těch riffozměn a krátkých paternových sypanic je tu hojnost – bubenec vůbec válí) a ženoucí se kontrolovaně vpřed.