Autor: 88 Uživatelé: 90 Tvé hodnocení: hodnoť
Cast The First Stone

ION DISSONANCE - Cast The First Stone

Ion Dissonance popáté a znovu bezchybně. 

Ion Dissonance„Get Out of My Heeeaaaaaad!!!!!“ Výkřik naplněný zoufalstvím a šílenstvím. Přesně tak začíná pátý zářez Kanaďanů. Hned od prvního momentu se kapela do posluchače zakousne jako maniakální buldok a vláčí s ním poctivých 35 minut. Od první vteřiny nám Ion Dissonance chtějí říct jediné – jsme zpátky a zas to bude sluchovody bolet. Hned úvodní riff má všechno, co mathmetalový subžánr vyžaduje – cirkulárkovou ostrost, kostrbatě rozházený rytmus, složitou, přesto komplexní melodiku. Násilnické, výbušné, emotivní, na druhé straně technicky precizní a zkomponované s rozmyslem a rozvahou.

Vše, co chtějí ID v otvíráku Burdens říct, stihnou na posluchače vybalit ve dvou minutách. Úvodní skladba je okamžitý hit (podobně jako You People are Messed Up na Cursed), protože i přes tu šílenou intenzitu a důraz na dynamiku a změny obsahuje pouze čtyři riffy. I když je v ní plno zvratů, píseň není rozkouskovaná na jednotlivé dílky a má jasně patrné flow. V téhle písni je zřejmý celý hudební vývoj montrealského kvintetu. Změť rychle se střídajících chaotických běhaček po hmatníku známá z prvních dvou desek je vsazená do rámu přehlednější kompozice s kratší stopáží tak, jak to montrealský kvintet ukázal na Minus the Herd. Tuhle syntézu Ion Dissonance poprvé provedli na předchozí Cursed a dá se říct, že se úspěšnou formulí na Cast the First Stone inspirují i tentokrát. Ale jak novinka pokračuje, začíná být čím dál zřejmější, že Quebečtí nemají v úmyslu se opakovat na sto procent.

Ion DissonanceV porovnání s předchůdcem citelně ubylo deathcorové lopaťárny a skladby jsou také údernější v tom, že jsou kratší. Čeho naopak přibylo? Řádně trnité a tritony přeplněné atmosféry. Jeden příklad za všechny, refrén v Burdens. Zatímco jedna kytara nervním riffem stíná hlavy, druhá pod ním dokresluje strašidelnou atmosféru. Přesně v tyto momenty přestává být hudba ID pouze divošsky neurvalá a začíná být i děsivě krásná. Evokuje obrazy krajiny zničené nějakou katastrofou, nebo chemickou válkou. Odlidštěné riffy tady nabývají kontur apokalypsy. Pro lepší pochopení této hudební stránky ID by se mělo začít poslechem instrumentálky Untitled II, která industriálně tíživou náladu perfektně vykresluje. Ale Ion Dissonance jdou v tomhle ohledu ještě dál a do druhé třetiny zasazují devítiminutovou D.A.B.D.A. State of Discomposure naplněnou postmetalovým zmarem připomínajícím Within Dividia od The End. Sonické ztvárnění konce světa? Podobně to ID udělali před 12 lety na závěr žánrového milníku Solace. I když se v ní mihne psychedelické kytarové sólo (na poměry skupiny unikum), obloha se vyjasní jen na chvilku. Ne, matematický dvojšlapákový kulomet v následující Treading On Thin Ice dokazuje, že v hudbě Quebeckých je stále zataženo.

Ion DissonanceIon Dissonance zůstávají mistry v tom, jak jsou jednotlivé nástroje prokomponované. Umění komunikace mezi oběma kytaristy a bubeníkem, to, jak se všichni tři vzájemně doplňují, si lze vyložit tím, že zakládající trio (bicmen JF Richard i Chaput s Lussierem) si při vysvětlování svých nápadů prostě ve zkušebně vymění nástroje a je to. Kromě multiinstrumentality se ID od souputníků také odlišují v pojetí lyrické složky. Žádná veršovaná zkratka se nekoná, skladby mají příběh a je až s podivem, kolik textu dokáže do výbušných songů zpěvák McCaughey vecpat (viz zde).

Šestiletá pauza mezi Cursed a Cast the First Stone vůbec není poznat. Členové skupiny si sice dali od hraní načas „voraz“ a podle svých slov se věnovali rodinným záležitostem, ale tento relax jim ve finále prospěl. Deska jim prý šla od ruky a proces jejího skládání si užívali. I přesto, že Cast the First Stone zní šíleněji a krkoloměji než předchozí dva počiny, ansámbl nedokonal návrat k prvním dvěma deskám na víc než 60-70 %. Je škoda, že do skladeb hoši nenarvali víc riffů. Místo toho se soustředí na jeden jediný, v němž jeho jednotlivé součástky s inženýrskou přesností skládají vedle sebe, střídají je, variují a kombinují je (slyš třeba druhou v pořadí The Truth Will Set You Free). Rychlé oposlouchání ovšem nehrozí – na desce nechybí groovy HC pasáže, supertechnické běsnění, spousta chytlavých momentů, výše řečená atmosféra. Co víc si v metalovém extrému přát?

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

Načíst jiný

ale přece jééén to mohlo býti o trošičku delší, byť chápu proč tomu tak není > "citelně ubylo deathcorové lopaťárny a skladby jsou také údernější v tom, že jsou kratší." Deska je oproti Cursed míň stravitelná (to je dobře) a míří k prvním dvěma deskám (opět víc než dobře) a to mám rád všechny. Jen už asi stárnu :-) a doby kdy jsem točil ID dokola do zblbnutí jsou pryč. Dnes už potřebuju více času a odstup...

Btw kde skončil Gába? Samozřejmě ten montrealský, po Vaticanu ni vidu ni slechu..

aktuálně

diskuze