Vuvuzely by mohly závidět…

Ion Dissonance jsou zpět! Kapela, která před lety vylezla nervním debutem Breathing is Irrelevant se opět snaží přidusit všem krk a omezit přísun kyslíku. ID následně - asi jako omluvu za nervy drásající debut - navázali snad ještě šílenějším albem Solace, které všechny aspekty tvorby ID dohnalo do maxima. A co tedy následuje po dosáhnutí jednoho vrcholu? Hledání nové cesty anebo zmírnění. A o tomto bylo třetí album Minus the Herd, které jako symbol pro vymanění se ze vznikajícího stáda, jelikož spolky podobného formátu se začínají množit a Ion Dissonance začínají být skloňováni i jako vlivná kapela, doznalo zvolnění a kapela se věnuje hledání cest v rámci přehlednějších a promyšlenějších kompozic , chytřejších aranžérských fíglů a vycizelovanějšího zvuku.
Spustíte-li obsah Cursed, ihned se vám do slechů zaryje brutální, zastřeně čistý a především úderný zvuk. Osmistrunné kytary tepou a řežou jak tříštící se střepy, basa s účinností střílející brokovnice o průměru 30cm odspodu vše podporuje a výsledek je decimující expanze jako při zážehu paliva ve válcích dieselového motoru, jen s rozdílem, že explodovat bude vaše hlava.

Základem na Cursed je samozřejmě často rozmělněné rytmizování jinak ale soudržných skladeb. Rytmická kytara, potažmo sonicky drásavé math (tohle asi není djent) riffy hojně provází podružná linka (ihned vás napadne Catch 33 - vůbec se přimeshuggovalo) a časté hmatníkové kejkle. Zajímavé je, že jako při podprahovém vnuknutí jsou tyto doplňující linky často ve sleších výraznější a nejsou upozaďovány, ač jste neustále vláčeni stěnami rytmických kytar - Kanaďani skvěle vychytali jejich poměr a zvukové stereo. Porůznu tu tedy žezlo přebírá doprovodka a taktéž je to s bicími. Často znějí, že hrají zvlášť, jak sólo nástroj (jsou výraznější než dřív), v některých místech až roboticky dle usazených kytar válcují vše živé, ale stále jsou plné přechodů a rytmického vyplňování. Pracně vykombinované a vytvarované podoby některých riffů (nedokážu si představit, že by toto jen tak vymýšleli), kde se pravidelně vedlejší linky odkrajují a napřeskáčku přilepují k rytmicky mohutným pilířům (zas jiný systém skládání kytar), vás nenechají ani chvíli v klidu, stále se tu něco děje a díky těmto přerovnáváním vznikají úžasné momenty, kdy aranžérsví (mozek) vítězí nad někdy až zběsile složitými party jako na Solace. Ale ne že by celá deska je na poslech i vstřebání náročná.

Co jí sluší, je její linie a celková plynulost. A barevnost. Skladby ani konkrétní riffy se nenesou v jednom tempu (dochází zde i k jednotlivým zpomalováním), možná budou zprvu trošku splývat, jelikož určitý mustr (viz výše) zde je, ale jinak se montrealským povedlo namíchat ze všech předchozích alb tak chytlavý koktejl, že jsem jím až „damned“. Skladby jsou hutnější, valivější a přitom svižnější a opět se sype. Album je oproti předchozímu rychlejší, šupe, na zvolňování se ale nezapomnělo (This is The Last Time I Repeat Myself a konec alba) – místy vás téměř odnesou na křídlech Prokletých. Cursed taktéž netrpí neduhem „uf, to byl výplach“ a není jen o totálním rozhnětení mozku. S podivem je, že přes jejich nervní tritónovou muziku se jim do hudby povedlo vnést atmosféru, snad i kus srdce a nejen to matematické lopotění, takže skladby i přes své ztechničtění (přece jen částečný návrat k Solace) a zneurotičtění (návrat k debutu) znějí jako komplikovanější Minus the Herd. Z něj se i přes nově nabytou ohyzdnost zachovala chytlavá návykovost, jak jinak si chcete vysvětlit kousky jako Pallor (lehký feeling Worse Things…, ač to pro použitý vokál vně skladby nemusí naznačovat), na něj se tetelím celé album.

K posunu došlo taktéž u zpěvu. Ubylo minulých deathcorových hloubek a ryku, posadilo se výš do středu, k větší údernosti a srozumitelnosti. Je cítit snaha nejen diktovat, ale hudbu dotvářet, přizpůsobovat se jí a vůbec mám pocit, že zpěvák kapelu dobře poslouchá a orientuje se. Dokonce mu vyšly i pokusy o překvapení v We Like to Call This One...Fuck Off (budu doufat v častější budoucí využití), kde vás v inkriminovaném momentu naprosto rozmrdá zvuk basy a finální Pallor. Celkově k muzice padne skvěle, stejně jako občasné zvukové podkresy, ne přímo jasné samplování, jenž jen sem tam a velmi citlivě párkrát vylezou na povrch.

Měl-li bych pro Cursed použít jeden termín, napadá mě apokalypsa. Opravdu. Až takové pocity ve mně vyvolává. Snad i proto, že album až do konce graduje. A ptáte se, zda je možné toto vše bez nedekonstruktivního přístupu vstřebat? Jedna jediná rada. Naposlouchat a album se samo i při své nejednoduchosti otevře – starý dobrý přístup, kdy kazety v magiči pak už nechtěly ani hrát, je záruka.

To je pěkná deska. Jasně, Ion Dissonance se naučili už na Minus the Herd skládat a ne poskládávat jako na Solace. A na Cursed? Jednoduše, kapela hraje hodně extrémně, ale ne bez rozvahy. Ostatně celá deska zní jako fatální kříženec pekelného death metalu, mathcoru a postupů, které v drůhé půlce osmdesátek začal definovat jeden kytarový tlouštík (shodou okolností také z Quebecu). Kapela není ani tak atonální jako se snažila být na Solace jako spíš nenávistně pekelná a chirugicky přesná, jak si dnešní doba prostě žádá. Pokud jste pamětníci a půjdete do hloubky, napadne Vás nemálo jmen, kde jste mohli obdoné motivy slyšet. Nebo snad neslyšíte v některých strukturách Voivod nebo Pestilence z období Spheres? Nezní trošku You People are Messed jako jam Rutana, Azagtotha s Hagströmem? Ale jistě, trošku ano. Ion Dissonance nejsou kapela, která by právě na Cursed přišla s ultranovým pohledem na metal a nikdy jí nebyla. Byla to vždycky kapela, která měla velmi přiznané kořeny, pokud extrémní metal pár let posloucháte. Ion Dissonance jsou však zastraceně silní v jiné věci. Umí desku uvařit z extremně kvalitních ingrediencí, kdy ne každému dojde, že mohou fungovat. V jejich případě fungují na výbornou a navíc tak nějak koncepčně. Pokud nebude člověk totální škarohlíd, musí uznat, že kapela nakonec zní i vlastně svojsky. A konečně promyšleně. Hodnocení?

PS: Nepsal někdo nade mnou něco o apokalypse? Nepíšu to samé jinými slovy… .:. 9.9/10

Ion Dissonance počtvrté. Po třech letech od Minus the Herd a příznačného mlčení o budoucích plánech se kvintet o zamýšlené novince rozmluvil teprve nedávno. Předtím jen v klidu a tichu spřádal jednotlivé dílky riffů a motivů; střípky, které posléze jako puzzle doplňoval do koster finálních kompozic. Sympatický Xavier St-Laurent zmizel neznámo kam a jen potvrdil, že u Ion Dissonance se baskytaristé nikdy dlouho neohřejí – novic Yannick Desgroseillers je v pořadí už čtvrtým bijcem tlustých strun. Ale jak jsem psal již dříve, skladatelské gró zůstává neměnné – Chaput/Lussier, kytarové duo schizofreniků spolu s bicím trpaslíkem JF Richardem i nadále tvoří pevnou konstantu ID, s níž vše stojí i padá.

U čeho začít, od čeho se odpíchnout? Tak především, ti, kteří se po poslechu překvapivě přehledného Minus the Herd báli, že jonťáci vyměknou, si můžou vydechnout. ID zůstali u hraní k lidem otočenému zády vyhraněného disharmonického extrému. Opět žádný oddych, nedejbože melodie (zakázané slovo) nebo sóla. Kapela setrvává u nepřetržitě nepříjemného sonického smyslového zážitku, který má jediný smysl: metodicky se navracející pocit bolesti hlavy. V jistém smyslu se dá i říci, že ID od předchozí desky spíš šlápli na plyn intenzity. A to doslova. Cursed je pravděpodobně nejrychlejší album Kanaďanů, počet grindcorových sypaček zde mnohé až zarazí.

Ve svém jarním prohlášení kapela avizovala, že jejich čtvrtý zásek půjde napříč všemi dosavadními alby. To je bezesporu pravda. Nejtrefněji se dá Cursed charakterizovat jako srážka Minus the Herd a Solace. Z prvně jmenované si berou krutou deathcorovou valivost, jež však ve vlastním psychozvuku třeštících kytar hudebníci přetavují do tvaru, který dosud nikdo nenapodobil. Recept na specifické ladění svých sekernických miláčků zde nepřestává slavit úspěch. Z druze citované desky přidali na mentálně vyšinutých běhačkách po pražcích, jež na Minus dost absentovaly. Výsledkem je grindující schizo death/core tu a tam opentlený lichodobými nepravidelnými strukturami. Ale je to žádané zboží, duševní masochismus se celosvětově rozlézá, což lze registrovat i na rozšiřující poslechovosti kapely (dle Last.fm Quebečany okusilo již téměř 55 tisíc posluchačů).

Dalo by se tedy říci: vyvážené dílo. Každá mince má ale dvě strany a zde tomu není jinak. Skupina na novince přetransformovala svůj ksicht tak, aby byly spokojeny oba dva tábory, a Cursed je možné při troše představivosti onálepkovat jako „Solace pro masy“. Celá věc má však jeden zásadní háček. I přes skutečnost, že Cursed má zvukový kabátec, který prostě a sprostě trhá nehty i s celými prsty (opravdu fenomenální produkce), mnoho nového toho nenabízí. Vlastně téměř nic. Potíž je v tom, že stylotvorné prostředky Ion Dissonance jsou natolik omezené, že možná ani nedovolují jít dál. Vše už bylo řečeno, je třeba vyměnit zbraně. A tím, že vypipláte zvuk do naprosté dokonalosti, z kulometu příslovečnou „bezbolestnou“ neuděláte. Každý předchozí počin Kanaďanů byl krokem dál (nebo jinam), zde se progres zastavil. Je to škoda, ale vyplývá to z podstaty výše vyřčeného.

Když se totiž na vás po předhřívacím intru vyvalí kanonáda You People are Messed Up, řeknete si: „Klasičtí ID“. Součástky riffů tvoří rozložené tritony už použité a slyšené na předchozích albech, zde jsou jen poskládány jinak a v jiném gardu. Ale i to je možné vidět jako pozitivum; člověk, který členitost a přeriffovanost Solace nevstřebal, si písně Cursed užije jako vcelku přehledné. K většímu dopadu na posluchačstvo by mohlo posloužit i nové, na poměry Ion Dissonance mamutí, vydavatelství Century Media.

Celkově vzato, jsem vůči výslednému produktu mírně rozpačitý. Občas totiž deska sklouzává do přehrávání známých beatdownů (viz druhá půle This Is the Last Time I Repeat Myself či tuctové slamy v They’ll Never Know) a i v rychlých arpeggiích se dostavuje mírná únava z již slyšeného. Dojem nicméně spravuje způsob, jak jsou kytary k sobě komunikativně přimontovány, spolu s bezchybným a patternově hrajícím bubeníkem stále vytvářejí unikátní drtící vesmír á la Ion Dissonance.

Jedno však zůstává stále jasné: na poslech tvorby kanadské pětky se nezapomíná. Je z hlavy jen tak nevyženete. Zůstanou vám tam a budou hlodat. Já ještě tříbím dojmy. Ale jak praví bratři Mašínové: „Zatím dobrý!“