Bezpochyby jedna z nejúspěšnějších metalových formací posledních deseti let budí oprávněně každou nahrávkou nemalý rozruch. A to i přesto, že výsledné hodnocení je pro mnohé zřejmě palčivý problém. ISIS se zkrátka daří, dělají dobrou hudbu a to je vše. Nerad se hrabu v tom humbuku kolem, nicméně mnohá hodnocení předchozího alba pro mne byla hořkým zklamáním. Ne verdiktem, ale tónem - nabyl jsem dokonce dojmu, že záliba v partičce okolo Aarona Turnera a její hudby je známkou hudební idiocie, pózy a nevyzrálosti. Oukej, jsem nevyzrálý pozérský idiot. Dovedu s tím žít.

In the Absence of Truth znamenalo ve tvorbě ISIS poměrně radikální změnu. Kapela se pouští do mnohem rozsáhlejších ploch, táhlých kompozic a, vzhledem k dřívější tvorbě, nečekaným eskapádám typu Firdous E Bareen. Moje očekávání? Přál jsem si Wavering Radiant přesně v těchto kolejích. ISIS přesto na čtyřiapadesátiminutové stopáži (nejkratší z posledních alb, mimochodem) zvolili spíše všeobecně očekávanou střední cestu. Od počáteční Hall of the Dead je jasné, že ničeho zásadního a toliko signifikantního se kapela nevzdává, ani jemnějších vyhrávek táhnoucích se většinou kompozic, ani pasáží s čistým vokálem. Přesto je proti té minulé nahrávka násobně razantnější, důslednější, slyšitelně vypracovanější. Tolik zmiňovaný a kritizovaný bubák postrocku je tatam. Jasně, kdo bude chtít pitvat jemné kudrlinky a zpěvy, ten bude i nadále, mně se práce M. Gallaghera (v MGR) líbí, tenhle pán rozhodně ví co a jak. S klidným svědomím prohlásím, že od Oceanic jsem ISIS neslyšel v tak famózní formě. Jeden flák za druhým si album podmaňuje posluchače fantastickými gradacemi a i přes všeobecnou průhlednost motivů jej udržuje v neustálém napětí.

Album postupně nabírá na obrátkách, dramatičnost se po už zmíněném úvodu stupňuje především v Hand of the Host a drtící Stone to Wake a Serpent. Výborným vyvrcholením v tak trochu gilmourovsky (snad neurazím) zabarveném závěru Threshold of Transformation. Přestože jsou tracky čitelnými sourozenci, nepůsobí album zbytečně monoliticky, ovšem na druhou stranu - pestrosti a barevnosti Oceanic nedosahuje ani náhodou. Co by se dalo na vrub poznamenat ještě, je mírná bezpohlavnost jinak sugestivního materiálu. Je skvěle napsaný, nenásilně osobní, bohužel náladově krapet neutrální a neurčitý. Rozumějte – hodí se to víc do auta, či přehrávače než na večer při svíčkách. Deska postrádá možná patřičný emocionální bič, který by celý scénář postavil špičkami na hranu žiletky. Zmíněná osobnost a sugestivnost tak dostává maličkou, ovšem nezanedbatelnou faleš, přes kterou jsem se za celou dobu poslechu nedostal. A že jsem to rozhodně neflákal. Definitivně právě tato vlastnost je v mých uších pro ISIS v posledních nahrávkách typická, bohužel.

Album bezpochyby velkých ambic, které naplňuje. Pochopitelně, ISIS nejsou v roce 2009 nijak radikální, novátorští, nemají ani revoluční razanci. Zní dospěle, přesvědčivě, trochu víc Castro než Che. Wavering Radiant smrdí především solidním kusem práce. V žánrovém srovnání si zachovává tolik potřebnou tvář, jednoznačný a nezaměnitelný copyright, který dovede stále bavit, přestože možná (zřejmě) už nejede v pelotonu oděn ve žlutém trikotu. Značka ISIS možná víc než kterákoliv kapela v současnosti utrpěla naprosto zbytečným pokusu o zaškatulkování. Snažím se, snažím a Wavering Radiant je možná docela dobrý způsob, jak ze začarovaného kruhu ven. Je to jako s vínem, jak poznat dobré? No, jednoduše – chutná. Alespoň v tomhle mám jasno.