Osmému albu kanadského rychlíku předcházela malá personální rošáda. Z bubenické sesle byl odejit Martin Maurais, který nabouchal předchozí desku, a do sestavy byl opět zařazen ztracený syn Max Duhamel. Mám ten pocit, že je to jeho již třetí příchod. Dalším žertíkem byla volba obalu. Fanoušci posílali malůvky a z pěti finálních vybírali ten nej. Mixáž měl tentokrát na svých bedrech Tue Madsen (Heaven Shall Burn, The Haunted, Himsa a další), produkci již tradičně J-F Dagenais.

A jak zní KatNaLyžích verze 2006? Styloví turisti doputovali již nadobro na sever Evropy a v jejich projevu je to sakra poznat. V průběhu poslechu vám častokrát vytane na mysli nejeden zástupce švédské scény. Zvuk je vyvážený, plný a čitelný, přibylo i něco melodičnosti. Bubínek už tak „neleze“ z nahrávky a neválcuje vše ostatní. Celkově došlo i k mírnému ubrání z plynu, i když milovníci bubenické řezničiny si také přijdou na své. Nicméně tentokráte vládnou kytary. Tempo i nálada skladeb se čile mění, relativně pomalé části se střídají s řádnými jízdami. Totéž lze říci i o prolínání přímých, hoblovacích riffů a melodických pasáží. Vokál se mění od hlubších poloh až po skřehotání.

Začíná se mluveným intrem a standardním kouskem, který se s tím prostě nemaže a uhání svižně vpřed. Taková seznamovací skladba. Ve druhé necháme všechny upálit (Let Them Burn) a Maurizio v ní předvádí již výše zmíněný vokální rejstřík. Bubeník se zdatně opírá do náčiní a my upalujeme na další song. Třetí zásek se houpe v relativně klidnějším tempu a jako by zbyl z předchozí desky. KATAKLYSM ho hráli na posledním turné. Další song by mohl mít z fleku škatulku gothenburgský death. Pravda, je to trochu svižnější záležitost, ale nechybí výrazná melodie, ani vybrnkávané intro. V páté skladbě (It Turns to Rust) se můžeme zaposlouchat do „duetu“ Maurizia s Morgan Lander (KITTIE). V rychlíku Open Scars je velice pěkná střední pasáž s mohutnými kytarami (připomínají mi období prvních dvou desek). A tak bychom pokračovali až k závěrečné skladbě, která je opravdu povedeným parním válcem, který je hnaný kupředu tesklivým riffem. Hezké.

Celkový repertojír nového alba je poměrně vyvážený. Silnější momenty jsou následovány těmi více předvídatelnými, ale jinak to odsýpá celkem svižně. Těžko hodnotit. Dle mého, vrchol jejich tvorby leží hluboko v diskografii, ale teď hodnotím dnešní tvář kapely a poslední počin jeví se velmi solidním. Tedy zavřu vočko a střílím…

Kout železo dokud je žhavé. Tak této otřepané fráze se asi Kataklysm drží zuby nehty. Však si to vezměte, po velkém komerčním úspěchu Shadows and Dust zanedlouho na svět vylezl neméně úspěšný následovník Serenity in Fire a jelikož jsou Kataklysm v kurzu (což vědí jak oni, tak i Nuclear), nemuseli jsme příliš dlouho čekat a je venku novinka In the Arms of Devastation...

Musím však na úvod říct, že nadšenej z ní zrovna dvakrát nejsem. Když Kataklysm přišel s Shadows byl jsem docela nadšenej - byl tu nový Kataklysm s novým zvukem, s novým stylem a zkrátka s novou tváří, která se mi celkem zamlouvala. Přes ničivý zvuk a do puntíku vypiplanou produkci až po dobré hudební nápady a chytlavé melodie nabitá deska se poslouchala jedna radost. Serenity sice až podezřele moc pokračovalo v zajetých kolejích, ale pořád mě celkem i bavilo. Kdežto u novinky jsem minimálně v rozpacích. Těžko říct, ale dle mého se dostali Kaťáci do slepé uličky, kdy sice vydávají "úspěšná" alba a tvoří kvalitní metal, ale...
Právě v tom vidím ten problém - Kataklysm totiž připomíná továrnu, která udělá sice výrobek kvalitně, s využitím těch nejlepších prostředků, ale ten výrobek nemá takové kouzlo jako když se s ním piplá nadšený soukromník doma na koleni. Takové pocity z tohoto alba mám - sice produkčně precizní, instrumentálně zahráno s přehledem a zkrátka dobře udělaný metal pro masy, který ale postrádá nějakou duši, autentickou atmosféru a (já to tam prostě necítím), ani radost z hudby jako takové! Nechci nikoho křivě nařknout, ale mám z toho takový pocit, jakoby Kataklysm brali dělání "hudby" jako vyloženě svou práci (způsobem - "zajdu" do práce, udělám svou práci kvalitně a pak domů věnovat se něčemu, co mě baví)! Možná (a je to i dost pravděpodobné) se mýlím, ale takhle to na mě působí!

Kdybych to tedy měl shrnout, na novince Kataklysm omílají přesně to, co jim přineslo úspěch, ale pravdou je, že celkovým výrazem trošku sundali nohu z plynu a jsou "uhlazenější". Jinak bohužel musím říct, že i kytarové melodie (které mě třeba na Shadows and Dust tolik bavily) mi přijdou až moc "klasické" a jen potvrzují můj dojem, že ač se tváří nahrávka kdovíjak vymakaně nezřídka mám pocit, že nějaké „nápady“, ba i dokonce celé skladby jsou jen prostou vatou, která nemá nejmenší šanci nějak zaujmout. Na druhou stranu jsou tu i dobré skladby (které ovšem v mých očích desku nezachrání) a proto nebudu hodnotit kladně desku jako celek, ale dovolil bych si vyzdvihnout třeba takovou výborně odsejpající melodickou To Reign Again, chytlavou It Turn to Rust nebo poslední The Road to Devastation, při které jsem si trošku vzpomněl na Epic!

Můj závěrečný verdikt tedy zní: Kataklysm určitě nenahráli špatnou nebo odfláknutou desku, ale „něco“ mi tam chybí a (možná naivně) bych od tak „zavedeného“ jména jakým Kataklysm je, čekal i něco víc.