Autor: 50 Uživatelé: 53 Tvé hodnocení: hodnoť
Serenity in Fire

KATAKLYSM - Serenity in Fire

Kdysi dávno byli Kataklysm na deathmetalovém bojišti poměrně originální skvadrou a jako jedni z prvních se zasloužili o vznik slůvka ‘blast‘, stejně tak jako v bubenické hantýrce o termín ‘blastování‘. Kde ale je ta doba?

Pravda je taková, že se Kataklysm sice s touto již sedmou řadovkou k ‘blastu’ přiblížili snad vůbec nejvíce, jen jde o opačný význam předchozích výraziv. Ano, je to bohužel tak. Jediným unikátem desky jsou snad nejrychlejší sypačky, eh.. pardon, blastovačky, které je na mju:zik scéně možno slyšet - hraničí až s hratelností a nevidět je živě, snad bych nevěřil. Je velká škoda, že jejich protagonista Max Duhamel je téměř jediným Kataklysmickým želízkem v ohni – jestli vůbec, protože zajímavá je na jeho hře asi jen ta rychlost. Hudebně je ale na Serenity in Fire poměrně pusto a na tónech znějících z disku, by se snad uchytil jen plevel – trochu přeháním. Ale vrána k vráně sedá, nový Kataklysm plevel je – samozřejmě v rámci jejich tvorby.

Kde jsou ty jejich doby “bordeliózní“? Kde je ten death metal mystikou provázený? Ano, ovšemže beru na vědomí, že Kataklysm jsou již dávno jinde, však stačí jen Victims of the Fallen World, ale toto? Nemít disk s jejich logem (ještě že ne starým), sotva bych kapelu poznal! Zato bych ale jistojistě band zařadil někam do druhé švédské ligy. Jo! Nový Kataklysm se odstěhovali do Švédska a staví jen na rychlorukém Maxovi, protože Serenity in Fire je plná jen té nejklasičtější melodiky (občas dost teplota!) a dokonce i blacku - For All Our Sins, Under the Bleeding Sun! Po všech těch zkušenostech a tom humbuku okolo desky bych vskutku čekal něco víc, než jen výkon rovnající se průměrné začínající kapely s průměrným zvukem.

Jak klíšťata se totiž drží těch nejzajetějších metalových klišé. Nemyslím, že by byl problém u mě, však poslední Pathology Stench jsou také naplněni jen klasickým death metalem a deska má úroveň! Svůj sound sice obohatili o plno prvků zvenčí (stejně jako noví Fleshless), ale to je tak vše. Jen kýč a kapela samotná asi zapomněla na to, co umí(ěla) nejlépe. Navíc, jak jsem zmínil před chvilkou, i výsledný zvuk není nijak ohromující. Ne špatný, ale takový ploše MetalZonový – syrová plastika, chvílemi plytký a prázdný - postrádající potřebné kytarové spektrum hutnosti (hrají totiž stále jen unisono). K tomu ještě (vzhledem k dnešní tvorbě) nehrají jen tlumeně, ale někdy i jen tak drhnou, takže? I díky tomu je pak kopák nahoře a skoro až ruší, okolo ještě ty zaškrcené krákorané jakoby dávící se zpěvy, uff! Občas z toho všeho sice vyleze jakoby dnešní Fetus-džn (The Resurrected, As I Slither – asi nejlepší věc, Under the Bleeding Sun) nebo docela dobrý refrének, ale jinak?

Zkrátka. Novinka Kataklysm se vzdálila tváři kapele vlastní a chvílemi – po skladatelské stránce - zní jako začátečnická záležitost. Slyšel-li bych desku pod jiným jménem kapely (tím ale Kataklysm neubírám právo měnit svůj styl a hudbu – vyvíjet se?) hodnotil bych stejně, jen byl nebyl nasraný. Bral-li bych to ale jako LeeBorgh u recenze Spock’s Beard, dal bych také 3/10, ale nutno podotknout, že tato deska vyloženě úplný propadák není (jen v rámci Kataklysm ano) a nemohu ji upřít patřičný náboj, který posluchače donutí ku pohybu. Je to ale jen průměr, který dnes při troše snahy rozválcují jacíkoli nováčci.

Z druhé strany chápu Nuclear Blast proč do ní vkládají takové naděje. Docela velká a známá kapela (v rámci stylu) s průměrným a docela chytlavým materiálem, kterému jen chybí vlastní invence a tudíž se jako mnoho jiných bude líbit, protože se drží jen zajetých kolejí. Však našvédštělý thrashing death s vlivy core se chytne.

P.S.: A obal? Těch hadů je v poslední době již trochu dost – Nile, Hollenthon…

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 6 out of 10.

No, tak Serenity In Fire bude pro zaryté fandy Kataklysm těžké sousto, proklamovaný návrat k Temple of Knowledge se totiž nezdařil. Ačkoliv se po prvním poslechu dostavilo ohromení nad předvedeným výkonem, s dalšími už nadšení opadávalo a výsledný rezultát pomalu začal dostávat ostřejší, kritické, kontury. Ono ohromení bylo totiž způsobeno zejména výkonem bubeníka, kdy si nemůžete být jisti, zda-li je to stroj, nebo ještě člověk (vzhledem k tomu, co předvedl na Brutal Assaultu 008 je možné prohlásit, že to opravdu člověk je!). Nahrávka je sice agresivní, ale až příliš plochá, kdy největší důraz je kladen na zvuk bicích, které právě proto dokáží ohromit, navíc je až příliš cítit vliv Švédska a blacku. Z celého kompletu tak posléze v hlavě utkví akorát Ambassador of Pain s démonicky namluveným začátkem („this is the life we choose, the life we live, and there is only one guaranty, non of us will see heaven“), hlasově barvitá The Resurrected, melodická, na Kataklysm až netradičně moc, Serenity in Fire, ďábelskými bicími vystavěná Blood on the Swans, drtící 10 Seconds from the End s hromovým refrénem a temnou, posmutnělou atmosférou prodchnutá The Tragedy I Preach. Nejvydařenější, jako celek, se tak nakonec stále jeví obal. Smutné, leč pravdivé.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Kataklysm, death metal, melodic, melodic death metal

aktuálně

diskuze