Autor: 82 Uživatelé: 87 Tvé hodnocení: hodnoť

Jedna z nejzajímavějších kapel současnosti opět nezklamala. Coffins on Io jsou lehčí a přístupnější než cokoli od Kayo Dot, ale kvalitou o mnoho nezaostávají.

Kayo DotKayo Dot vznikli jako pohrobci Maudlin of the Well, jedné z nejoriginálnějších kapel nějak spojených s doom metalem. První deska Choirs of the Eye na Maudlin zřetelně navazuje, ale na dalších albech už skupina kolem Tobyho Drivera přichází s výrazem ryze vlastním, unikátním v jakémkoli kontextu. Právě následující trojici alb - Dowsing Anemone with Copper Tongue, Blue Lambency Downward a Coyote, jež doplňuje povedené splitko s Bloody Panda - považuji za nejsilnější materiál kapely a zároveň řadím mezi nejlepší hudbu, která v posledních deseti letech vznikla. Úžas i obtíže při poslechu dobře dokumentují místní recenze: jen minimum skladatelů dokáže pracovat, jako by žánrové konvence neexistovaly a oni měli zcela volné pole působnosti. Ondrajsovy texty se hemží slovem „nepojmenovatelnost“, kterému se prakticky nedá vyhnout: pokud Driver mísí progresivní odnože rocku a extrémního metalu s klasickou kompozicí (včetně nástrojového obsazení), rozbíjí tím stabilní identitu původních žánrů a v pravé syntéze dává vzniknout něčemu, co nemá obdoby a tudíž se dost dobře nedá pojmenovat. Jako by to nestačilo, na každém albu má tento proces výrazně jiné výsledky. I hrdinové RIO jako Univers Zero či dokonce Art Zoyd zní předvídatelněji.

Kayo DotOvšem Coyote vyšla (téměř přesně) před pěti lety a u  Kayo Dot se mnohé změnilo. Na podzim 2010 vydané EP Stained Glass završilo odklon Kayo od tvrdé hudby: jde o fascinující snovou kompozici blížící se jemností ambientu. Další EP Gamma Knife (2012) pak nečekaně, ale vcelku logicky zamířilo až k rozbitému black metalu. Návrat k plnohodnotným deskám Hubardo (2013) by klidně mohl stát jako náhrobní kámen extrémního metalu. Driver zjednodušuje (relativně!) kompozice i instrumentaci a vědomě využívá konvencí blacku, doomu i deathu, ale výsledek je stále ohromující. Loňská Coffins on Io na Hubardo v mnohém navazuje: nové soustředění na riff místo na kompozici jako celek (viz rozhovor pro avantgarde-metal.com z roku 2010), tradičnější instrumentace, metal (ale ano).

Celkové vyznění je však opět nové. Toby Driver zdůrazňuje inspiraci new wave, gotikou, post-punkem 80. let. Tyto vlivy se místy střetávají s metalovými riffy, především se však hudba opět formuje do typického Driverova snového výrazu. Coffins on Io vynikají lehkostí: oproti zatěžkanému Hubardu jde o až hravou desku, na poslech nejsnazší od Kayo. Výsledné nálady řekněme na Dowsing Anemone… jsou silnější, ale ocenit je může posluchač až po (často velmi dlouhém) zápasu s vstřebáním formy. Tady nestojí v cestě skoro nic. Deskou provádí především Driverův hlas, často (famózní Offramp Cycle, Pattern 22 a Library Subterrean) plní úlohu vedoucího nástroje hravě bublající basa, zatímco kytara jen post-punkově cinká. Mimochodem, Driver inspiraci gothic rytmikou ohlašoval už na Coyote, až tady však opravdu určuje strukturu skladeb (zejména změna v bicích je velice výrazná), byť jde vždy o aktualizaci jen vzdáleně připomínající původní formy. Například právě pro post-punk typická basa přesahuje melodickým bohatstvím všechny žánrové veterány. Jasnou úklonou starým vzorům je archaicky ohavný zvuk synths, které nicméně fungují velice dobře, naopak z rozsáhlých průzkumů dechových a smyčcových nástrojů v rockovém/metalovém kontextu na předchozích albech Kayo zůstal jen občasný saxofon.

Kayo Dot

Album má jasnou, fungující strukturu. Nejdelší a nejklidnější kompozice otvírají a zavírají album, chtělo by se mluvit o odpovědi Kayo Dot na poloambientní darkjazzy - Driver sám zmiňuje, že chtěl udělat album pro noční jízdy autem. Atmosféra je potemnělá, ale nikterak násilná, ani Stained Glass neplyne takhle snadno. Druhá a třetí skladba směřují nejvíce do gotiky, občas se i stylizují do noir konvencí (mrtvola v kufru v Offramp Cycle), a pokud Driver proklamoval snahu dělat „sexy“ hudbu, právě tady se mu to podařilo. Ve čtyřce a pětce jsou poprvé zásadní riffy (na pomezí metalu a gothic rocku); druhou polovinu Library Subterranean bude řada lidí považovat za nejpovedenější pasáž alba a Assassination of Adam disponuje několika podobně silnými riffy či přechody. Po několika měsících poslechu je však evidentní, že tady nemá cenu vybírat silnější a slabší skladby: všechny fungují a vzhledem k jejich rozmanitosti nehrozí nutkání vypínat album v polovině.

Kayo Dot se opět povedlo přijít s novým výrazem a vytvořit v něm skvěle fungující hudbu, lineárnější a hitovější než prakticky veškerá předchozí tvorba. Prakticky jediným problémem alba je právě jeho přístupnost: jen s trochou nadsázky se dá říct, že v době, kdy se člověk konečně dostal do alb jako Coyote, se Rakve už začínají oposlouchávat.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 8.5 out of 10.

Kayo DotPo předloňském geniálním opusu Hubardo přišel Toby Driver a spol. poměrně rychle (po roce, měsíci a půl) s další deskou. Opět jinou a opět skvělou. Tentokrát trochu odlehčenější, v ještě více gothic rockové (ovšem takhle progresivní gotiku jsme tu ještě neměli) a relativně přímočařejší poloze, až překvapivě snadno se do toho dostává. Možná to není až tak geniální a trvanlivá deska jako Hubardo, popř. starší desky, ale to jsem ani nečekal, je to jiné, je to nápadité a baví mě to velice. Druhá polovina hitovky Offramp Cycle, Pattern 22 mi něco hrozně připomíná, snad hudbu z nějakého filmu? Nejlepší skladba se s odstupem určuje těžce, ale přece jen  -Library Subterranean - ten math-úprk skrze bludiště hrozně nakládá.

  • Rated 9 out of 10.

Kayo DotToby Driver je mladší brácha Devina Townsenda? Nedokážu si jinak vysvětlit, jak dokáže pro svou domovskou kapelu s železnou pravidelností tvořit tolik materiálu a pokaždé se hnout jinam, aniž by se zásadně opakoval - jasně, žánrová rozmanitost a s ní i spojitá atmosféra už samy alba posouvají ledaskam, ale i to vyžaduje muziku směřovat vždy jiným směrem a tvůrčí ostražitost. Sice se v případě KD drobně dostávám na tenký led, protože veškerý materiál kapely jako ostatní tak nežeru a naposlouchán nemám, ale Rakve se povedly a tuším, že deska by ne mohla, ale měla zaujmout i tvrděkovové milce, nejen experimentu a netradičnosti lačné. Jako velké plus oproti vyzdvihované Hubardo beru snazší přístupnost materiálu a soustředěnost na písničku - už nemám pocit, že procházím hudební akademií, kdy je mi prezentováno, co vše a na jaké nástroje se zde dá naučit. A už to padlo a ještě to padne, druhá půle Library Subterranean je nehorázná nakládka!

  • Rated 8.5 out of 10.

Kayo DotKdyž nepočítám některé blackmetalové kousky, tak Coffins on Io je má nejposlouchanější deska loňského roku. A i když to není taková pecka jako Hubardo, je zkrátka opět jinde, přesto se jedná o výbornou desku. Hlavně tedy song Library Subterranean je nářez největší - je úplně jedno, jestli ji poslouchám v metru nebo doma, vždy mě naprosto odstřelí a nechápu, jak někdo mohl takovou šlehu napsat. Ten konec je snad i silnější, než cokoliv na Hubardu. I když to tentokrát není na 100 % a nejlepší desku uběhlého roku, song roku mají v kapse.

aktuálně

diskuze