Co si pamatuji, tak předchozí deska komáků Tsunami byla velmi příjemným a milým překvapením švédského roku 2004. Parádní emo rokec, přesně takový, co mají mazlíčci rádi. Zpívánky na dobrou noc, poslední dobrou noc. Teď o dva roky déle vychází novinka The Second Wave a přináší dvě zjištění, že z koumáků
jsou khoumáci, a že toho až tak moc nevykoumali, jelikož se pořád vezou na vlně Tsunami, a to je jedině ke prospěchu věci. Než se začnu zaobírat hudebními proudy druhé vlny, musím uvést na pravou míru onen přerod s “h“. Jelikož si jedna španělská punkovka téže dala do vínku název Koma a jelikož švédský klučinové jsou správňáci do morku kostí, slovo dalo slovo a již zmíněné písmenko se vkradlo do názvu. Koma je mrtvá, ať žije Khoma!
Vůbec netuším, jak to pánové dělají, ale obdivuji jejich talent psát-hrát tak podobné věci, které pořád nutí soustředěně poslouchat. Prapodivné, kolovrátek, který nenudí. Hodně (no dobře, až tak moc ne, ale aspoň chvilku) jsem přemýšlel o zařazení tří starých věcí z Tsunami (Stop Making Speeches, Like Coming Home, One of Us Must Hang) na aktuální desku. Málo nových písniček? Ukázat starší tvorbu? Nový label? Asi všechno dohromady, ale musím poblahopřát k výběru, jsou to pecky jedna báseň. Takže, ať byl důvod jakýkoliv, ze svého hlediska ho neshledávám na závadu. Za použití vysokoškolské matematiky je zřejmé, že 11-3= devět nových emo-melancho-pusť slzu šrumců. Jak jsem naznačil, neslyším nějaký tragický stylový posun, ba naopak. Přiznávám, jednička The Guillotine může zmást, deprese bez zkreslených kytar, chybí zde tolik charakteristické masivní kytarové stěny typické pro tvorbu Khoma, jsou nahrazeny smyčci. Ale pak už to jede jak na běžícím pásu, příjemně ukňouranej zpěv, z
kterého kapela hodně moc těží, juju, Jan Jamte je pan zpěvák. Ty ju, velká paráda, ten hlas, ten hlas, melodie, má moc odnášet - ztěžkne hruď, pálí oči, nohy přestávají poslouchat - piču, jsi přecitlivělej vole! A pokračujeme, tedy zpívánky super, kytary taktéž, zvukově na výbornou, monolit uštědřující jednoho facana za druhým – jak jednoduše lze nastavit svou tvář, i tu druhou (doufám, že mám u křesťanů bod). Rytmika je svižná tak akorát, rychlejší fofr, rokec musí být. Bicí jen podtrhují onu zdánlivou jednotvárnost písniček z rybníčku Khoma. Ale věz, milý čtenáři, že jen zdánlivou, teda je možný že ne, ale pohodlnější je věřit (doufám, že mám u křesťanů další bod). Je to s podivem, ale ohromně mě baví pop ukolébavky Hyenas a Asleep, tahle rovnice má jednoduché řešení, a tím je zpěv, piánko a jarní únava.
The Second Wave až mockrát nastaví pokřivená zrcadla, v kterých se zrovinka poklidná hladina nezrcadlí. Mám dojem, že druha vlna je stejně intenzivní jako ta první na Tsunami a její cíl je jasný – provaz, prášky, žiletka, břitva, hřích, peklo (doufám, že jsem u křesťanských spoluobčanů potratil předchozí dva body). Co psát víc, svět je sračka a tahle deska určitě všechno nespláchne, ale aspoň občas se dá svěžeji nadechnout. Khoma bodují!
Vložit komentář