Crowbar a Hatebreed. Stále si kladu otázku, jak je možné, že tyto dvěNež toto album spatřilo světlo světa, nebyl jsem si jist, zda je možné sladit světy Hatebreed a Crowbar. Teď už to vím, nejde to.kapely, ač jsou stylově dost blízko, k sobě nějak vnitřně nepatří. Ano, HC, metal, metalcore, doomcore, to vše k sobě pasuje, ale jinak obě skupiny vytvářejí naprosto odlišná univerza. Zatímco z Crowbar stříká emoční odér na všechny strany, jejich hudba jde do hloubky všech doomových atributů, Hatebreed jen plavou po povrchu lidské agrese. Než toto album spatřilo světlo světa, nebyl jsem si jist, zda je možné tyto dva světy sladit. Teď už to vím, nejde to.

Kingdom Of Sorrow ale nezní jako směsice výše zmíněných skupin, spíše jen pokračování tvorby skupiny Jameyho Jasty. Může za to i podobný zvuk a neinvenční lopaťácké hraní bubeníka Dereka Kerswilla. Již první Hear This Prayer for Her je zvláštním konglomerátem; první rif sice značí zřejmou účast Kirka Windsteina, jenže jak se připojí křikloun Jasta, unikátnost je tatam. Namísto toho, aby se zkusili oprostit od předešlé tvorby a začali na čistém stole (otázka zůstává, zda je to vůbec po tolika letech možné), i včetně nového kompozičního přístupu, recyklují vyzkoušené a necitelně kousky slepují. Tato nekompatibilita se projevuje po celý hrací čas desky – a ve všech kombinacích. Stačí vypsat několik zásadních: do tuctového pomalého valivéhometalcoru zapojí své hrdlo Kirk, prosmutnělé nápady jsou naopak nepochopitelně „hecovány“ Jastou. Otázka zvyku, řeknete si. Jenže i chronologie jednotlivých nápadů, temp, nálad (nasranosti, odevzdanosti, osudovosti) je naprosto nefunkční. Možná to zapříčinilo rozkouskované komponování a nahrávání desky – oba hlavní členové totiž těžko hledali časové skuliny v nabitém programu.

Hudba Crowbar i přes svou pomalost nepostrádá členitost, rify nejsou nijak čtyřakordově rovné jako právě na této desce. Těžko říct, jak a nakolik mluvil Jasta do výstavby písní, výsledek však naproti všem spekulacím mluví jednoznačně. Windsteinova hra je sabbathovská, těžko ji postavit na rychlejších dvoukopákových jízdách, v nichž absentuje jejich feeling. Navíc spojená se stokrát recyklovanou muzikou Hatebreed (vše vyřčené a postavené na desce Perseverance)… Kingdom Of Sorrow chybí i jakékoliv zpestření, nějaký netradiční rejstřík, výraznější melodie, třeba i intro, prostě cokoliv.

Jakýkoliv rozbor písní je zbytečný. Výše zmíněný popis platí bohužel pro všechny skladby bez výjimky. Desce chybí autenticita, nestrhne mne, nevěřím jí. Jednoznačné zklamání, snad dojem spraví nová deska Crowbar.

PS: Zajímavé je, že téměř ve všech reakcích na toto album se upřednostňuje Crowbar před Hatebreed a za nejlepší části se označují ty, které se již na jejich deskách objevily, jen v mnohem povedenějším provedení (všeobecně se věří, že si Kirk nechává zlaté gró na další počin Crowbar). Hatebreed nejspíše hrozí to samé jako Pro-Pain.