Nezaměnitelnost Madder Mortem spočívá krom jiného i v nenapodobitelném hlasovém projevu zpěvačky Agnete M. Kirkevaag. Na albu Eight Ways dala ještě více než kdy jindy vyniknout kontrastu mezi klidnými, až meditativně působícími pasážemi a ostrými emočně vypjatými polohami, kde její expresivní projev dostává zcela nový rozměr. Další dominantou jsou rozmáchlé kytarové stěny, které umí sice také pěkně zaštípat, ale ve většině případů působí spíše příjemně hřejivě a jejich všudypřítomnost a neprostupnost tvoří stabilní základ desky.
Přesto, že by instrumentální schopnosti Madder Mortem mohl závidět leckdo, pořádMadder Mortem jsou zvláštní úkaz. Mám pocit, že zatímco celý svět jakoby někam spěchal, za něčím se hnal, tito Norové v sobě mají zvláštní klid a s nenuceností sobě vlastní tvoří díla, která jsou až dojemně lidská, plná emocí a jejichž poslech vyvolává hřejivé pocity klidu.píší písničky. Krásné progresivní písničky plné detailů, zajímavých kudrlinek, písničky plné absolutního perfekcionismu, přesto lehce plynoucí, nepřeplácané a přirozené.
Mám pocit, že po docela svižné a v základě velice metalové desce Desiderata, nastalo jakési zklidnění, hodně prostoru dostaly jemné vybrnkávačky, hraje se ještě více s detaily, atmosférou a i kompozice celkově je rozmáchlejší. Stále v sobě sympatičtí muzikanti ale mají dostatek jízlivosti a umí být pořádně vypjatí. Zejména Agnete se s ničím nemazlí a když chce, umí nasadit klidnému ukolébávajícímu přednesu pořádně štiplavý protiklad (Resolution) a odpálené metalové skladby jako Life, Lust, Liberty (v níž je hlasový projev charismatické zpěvačky naprosto uhrančivý) nebo A Different Kind of Hell jsou také logickou součástí hudebního konceptu desky.
Album Eight Ways je v pravém slova smyslu pestré, naleznete zde vše: harmonické chvíle klidu, agresivní pasáže, hráčskou preciznost, ale především

skvěle poslouchatelné skladby s kolikrát až hitovým potenciálem a nakažlivou melodičností, kterým na kráse neubírá ani složitost instrumentálních partů a skvěle vychytaná práce s rytmikou a dynamikou skladeb.
Nádherný zvuk, atmosféra, decentní písničky, které jsou i přes svou skromnost vyšperkované do nejmenších detailů, dělají z desky Eight Ways něco mimořádného. Madder Mortem s nikým nesoutěží, prvoplánovitě se nepředhání v originalitě (ačkoli podobně znějící kapela snad neexistuje), stojí jakoby mimo všechny ostatní a žijí si ve svém vlastním světě. A mně nezbývá než opět blahopřát k prvotřídnímu materiálu, který ve své podstatě nemá obdoby a po několikáté potvrzuje, že ve Skandinávii se rodí mimořádní hudebníci.

Madder Mortem a jejich páté album jsou po tiché pauze tady. Po dvou předchozích fenomenálních nahrávkách (Deadlands a Desiderata), na nichž se kvintet do sytosti vybouřil a dokázal předvést stupně emocí od láskyplného pohlazení až k nepříčetnému vzteku, se soubor stáhl do ústraní, z jehož útrob tu a tam dal vědět, že se není třeba bát o jeho budoucí existenci. A pak náhle... nová deska je na světě!
S Eight Ways se to má jako s jakoukoliv deskou Madder Mortem. Nezařaditelní, ale stále jednoznačně rozpoznatelní. Originalita je jev v současné muzice lehce zpochybnitelný, ale těchto Norů se tato neviditelná substance stále drží jako hovno košile. S novinkou se sice nedočkáme žádné revoluce, skupina se na ní jakoby vracela na přelom milénií, kdy vydala své All Flesh is Grass. Eight Ways je žánrově konvenčnější než

její předchůdci, nechová se tak nepředloženě a nevypočitatelně, nestřídá zuřivě jednotlivé styly jako ponožky, jede v konstantně hypnotickém duchu až do svého konce. Tempově je o dost pomalejší než Desiderata a škatulka ‚doom‘ skupině není tak vzdálená jako v minulosti. Madder Mortem se ale škatulkám vždy jen přibližují, nikdy do nich úplně nespadnou, stylové normy cele nenaplňují a vždy do nich přidají něco vlastního a úplně nečekaného.
Rok 2009 zachycuje seskupení v poklidnějším a ne tolik vyhroceném rozpoložení. Písně jsou v drtivé většině případů rozvíjené monotematicky. Už první Formaldehyde tento kompoziční postup odhaluje v celé jednoduchosti – jedno až dvě témata, postupně rozvíjená, průběžně modifikovaná, zesilovaná a jistěže také řádně vygradovaná. Už to tedy nejsou skladby v rockovém slova smyslu tak jako na Desiderata – sloka, refrén apod., jde spíše o přetavování z jednoho tvaru do druhého. V tomto ohledu se toho na albu zas tolik neděje, písně zlehka plynou, až další a další koncentrované poslechy vcelku náhle odtajní kompoziční talent Norů. Riffy jsou na Eight Ways často až banálně triviální, ale o to efektivnější při dosahování svého cíle. Vždy se totiž najde moment, v němž je i podesáté opakovaný motiv stále nový a překvapující obohacujícími aranžemi (vazbící kytara, zasekávání á la Meshuggah, vybrnkávačka, atd.). A co třeba to schizobluesové zakončení v The Flesh, The Blood and The Man? Pravé peklo ovšem čekejte na samém chvostu desky, devítiminutová The Eight Wave a její psycho zakončení silně zneklidňuje. Nemám slov.
To, že je Eight Ways o poznání průzračnější a vlastně tím i jednodušší, ještě neznamená, že by kapele došly nápady. Celkově uvolněnější atmosféra desky

spíše než monzunové změny počasí evokuje lehký podzimní vánek, stálejší teploty, zkrátka takové babí léto. Tuto náladu lvím podílem spoluovlivňuje fenomenální hlas Agnete, který se velmi uklidnil často až do konejšících „mateřských“ poloh. Tatam je její kvílení á la Diamanda Galás (výjimkou budiž gradace v Resolution), tuto šílenou řeckou ženštinu střídá zasněný vokál makové panenky poletující kolem rašících pupenů (viz níže přiložený hudební videoklip ke skladbě Armour). K mírnějšímu vyznění také přispívá měkčí zvuk (hlavně v nazvučení kytar a bicích), který si vzal tentokrát na paškál kytarista a brácha Agnete, BP M. Kirkevaag.
Madder Mortem opět dokazují, že lze překvapit i za použití starých známých schémat. Stačí však jídlo dochutit jiným kořením, místo večeře si dát svačinu, bramborák zkusit potřít marmeládou, zkrátka: experiment se špetkou známého. Podobně jako nedávno recenzovaní Brutal Truth, také na toto album je lepší nespěchat.