„Madder Mortem jsou zvláštní úkaz. Mám pocit, že zatímco celý svět jakoby někam spěchal, za něčím se hnal, tito Norové v sobě mají zvláštní klid a s nenuceností sobě vlastní tvoří díla, která jsou až dojemně lidská, plná emocí a jejichž poslech vyvolává hřejivé pocity klidu.“ Takto před devíti lety zhodnotil produkci norských náladotvůrců marastí exkolega DMC. Při poslechu jejich poslední desky Marrow s tímto popisem nelze nic jiného než souhlasit. Hudební trendy se mění jako ponožky, Madder Mortem však zůstávají sví. K nějakým radikálním změnám očividně nemá sourozenecký tvůrčí tandem důvod. BP M. Kirkevaag je ústřední riffostroj, jehož šíře nápadů se rozprostírá od folkrockových balad až po lomozící riffy á la Pantera. Sestra Agnete je jeho hlasovým protipólem; zvládá vše od konejšivého zpěvu jak vystřiženého z nějaké ukolébavky, tak ječení zuřivé matróny, která ve vzteku nemá daleko k facce. Když všechny tyhle ingredience umně promísíte, nezaměnitelný svět Madder Mortem je na světě.

A přitom Norové všechny melodie, nálady, běsy, ale i klid vkládají do standardní kostry rock/metalových písniček. Jejich mistrovství tkví v tom, že celou škálu emocí dokážou dát do jediné písně tak, že jejich kontrast nepůsobí rušivě, ba naopak tak, že se vzájemně doplňují. Jejich skladby prostě lehce plynou, působí přirozeně a nepřeplácaně. Možná i proto je zvláštní odkazovat tuto kapelu k avantgardě, kterou přece jenom máme více svázanou s experimentováním se strukturou skladeb nebo nabouráváním žánrových schémat. Madder Mortem se totiž většinou drží osvědčeného písňového vzorce A-B-A-B-C-B.

V historii kapely existuje jistý předěl, a tím je sedmiletá pauza mezi alby Eight Ways a Red in Tooth And Claw. Na počinu z roku 2016 je slyšet v hudební tváři skupiny celkové umírnění. Ostrých hran nervních metalových riffů a vypjatých poloh podpořených až nepříjemně agresivním projevem Agnete ubylo, vystřídaly je mnohdy až tanečně pojaté prvky harmonicky tklivého big beatu. Neuběhly ani dva roky a tento počin se dočkal svého následovníka. Album Marrow navazuje tam, kde Red in Tooth And Claw končilo. Desku sice rámují instrumentální akustické vybrnkávačky  Untethered a Tethered, ale hned druhá v pořadí Liberator ukazuje, v čem jsou Madder Mortem silní. Jasné melodie, promyšleně vystavěná skladba, která v sobě má hitový potenciál. Kvintet tu ukazuje, co nejlépe předvedl na albu Desiderata – tah na bránu, který z kapely dělá cosi na způsob progressive-groove-doom metalu. Podobně si s hudebními škatulkami kdysi zahrávali nizozemští Orphanage; nikdo jiný, kdo takto skloubil oddělené světy moderních -corů a doomového zmaru, mě momentálně nenapadá. Norové se vymykají metalovým standardům i jinak – kytarová sóla takřka nemají, stejně jako klávesy, bubeník nepoužívá dvoušlapku a díky nezaměnitelnému hlasu Agnete se obloukem vyhýbají žánrovým klišé gothic metalu přetékajícího patosem, kýčem a tunou voňavky.

Red in Tooth And Claw s rozběsněným psem na obálce se neslo převážně ve středních tempech, u Marrow naopak dominují pomalé skladby. Skočnější věci jsou tu pouze tři – zmíněná Liberator, My Will Be Done a White Snow, Red Shadows. Do extrému jde však pouze nu-metalová My Will Be Done, kde houpavý riff v klimaxu podporuje burácivý tlukot kotlů. Naopak White Snow, Red Shadows bychom si v období kolem Deadlands představili jen stěží. Chmury jsou tytam, tahle píseň působí až nepatřičně vesele a tanečně. To je asi největší rozdíl mezi „starými“ a „novými“ Madder Mortem. Ansámbl už nejde do takových hudebních extrémů jako dřív. Silné melodie sice zůstávají, Norové ovšem bezpečně operují na svém vydobytém území a další výpady do neznámých končin už nepodnikají. Vzpomeňme třeba na extraordinérní konec alba Desiderata – syrové blues Hangman, které zní, jako kdyby Janis Joplin vstala z mrtvých a začala hrát v metalové kapele. Na Marrow je to naopak ploužáková Stumble On nebo hřejivá Until You Return, kde skupina oprášila to nejlepší z progrockových balad ze 70. let a přitom zůstala sama sebou. Far From Home zdárně vizuálně podpořil animovaný videoklip. A právem, píseň dokazuje, co Kirkevaagovci umí pořád – sloku a refrén spojuje melodika plná naděje, kterou však střídá madderovsky typické expresionistické napětí. Atmosféra houstne, Agnete zvyšuje hlas až do jekotu, klimax končí řevem spoluhráčů a drtivými kytarovými kily, vše se poté opět překlopí do harmonického refrénu, ale katarze se nedostává; song totiž završuje zlověstné vyřvávání „Far From Home“. Velmi silné. Podobně zdařile je zkomponována titulní Marrow, v níž se střídá barový noir á la Angelo Badalamenti s do tritónů rozloženými kytarovými stěnami BP M. Kirkevaaga. Závěr alba obstarává devítiminutová Waiting To Fall, která odkazuje na podobně dlouhé kusy kapely z minulosti (třeba Resonatine nebo The Eighth Wave). Tady se Norové vracejí ke svým doommetalovým kořenům; strojové pomalé tempo, opakující se ústřední riff, který se v průběhu času skladby stále proměňuje v detailech, aranžmá a píseň tak neztrácí na síle. Ba naopak, její finále i přes postupný „fade out“ působí hymnicky. Následující 30vteřinová Tethered je tak už jen jejím akustickým dovětkem. 

Přestože Madder Mortem už tolik netlačí na pilu, nejsou tak hypnotičtí a uhrančiví a nevytvářejí tak děsivě silné emoce, není to žádná prohra. V jejich hudebním univerzu šílenství vystřídala lidskost. Buďme ale rádi, že to Norové nezabalili, zůstávají totiž svébytnou grupou, kterou poznáte mezi stovkami interpretů. Větší mediální zájem i ohlas fanoušků by jim ovšem neuškodil. Rozhodně by si ho za svou originalitu zasloužili.