Autor: 90 Uživatelé: 78 Tvé hodnocení: hodnoť
Womb of Worms

MALLEPHYR - Womb of Worms

Druhý opus Mallephyr se nevzdaluje od jejich původních představ a přesto za čtyři roky na pochodu smrti soubor urazil úctyhodnou vzdálenost. Jedinečný zážitek, po němž není návratu ani budoucího. UGH!

MallephyrDruhý opus magnum Mallephyr navazuje na chmurné egregory stvořené již v prapočátcích působení těchto nihilistických spiklenců. S tematickou kontinuitou a bez náznaku stagnace se kvartet nikterak nevzdaluje od původních představ dekadentního zmaru, přestože za čtyři roky urazil na pochodu smrti úctyhodnou vzdálenost. A to aniž by došlo ke kvalitativnímu zaškobrtnutí a vystavení hudebního tělesa nelítostnému zaštěkání kulometu.

Skladatelská a ideová integrita Západočechů se jako zkázonosný hřeb probíjí od prvotně definovaných kontur přímo do vlastní zkažené podstaty. Ta se nyní před námi rozevírá v podobě červy prolezlého lůna chrlícího do prostoru kvintesenci univerzální zhouby a poukazuje na takzvaného moderního člověka coby strůjce veškerého úpadku, největšího nepřítele všeho živého včetně sebe sama…

Dva roky od vydání zdařilého debutu Assailing the Holy se nám Mallephyr představují jako vyzrálé seskupení se signifikantním zvukem a originálními kompozičními metodami. Finální dílo (ač se stopáží bezmála čtyřiceti minut relativně krátké) je pečlivě promyšlené a zformované jako hlubinami vyvržený kus hrubé substance přetavené do černočerného obsidianu.

K jakému posunu či rovnou změnám tedy došlo od rouhačského věku „Útočení na svaté“ do éry plodícího „Lůna červů“? Na první poslech se drží rohatý švec svého dobře okovaného kopyta, ale přicházejí inovace. Spočívají předně ve zdařilejší produkci nahrávky (nicméně již na AtH byla velmi dobrá) a vyzrálejší skladatelské zručnosti promítající se do složitějších struktur a ornamentaci slyšeného.

Mallephyr třímá zástavu kapel nepodléhajících lákavým vymoženostem nahrávacích studií. Nehrozí, aby ve finále ztratili na brutalitě, kdy poctivý rachot ocelového šrotu nahrazuje tupé přesypávání obsahu žlutých kontejnerů. A že takových kapel, které namísto ocelového metalizujícího zvuku servírují umělohmotný hnůj, přibývá, to je čertužel smutně fekální fakt.

Ne tak v červy prolezlém klínu našich neznabohů. Kytary s nasranou neurvalostí řežou a rubají do živého, aby vás v jednom z běsných okamžiků vyhodily do povětří a vzápětí s duněním zaoraly nepěkně hluboko na úroveň pekelných bran, pryč od všeho spásného a svatostí čpícího. Přitom je naprosto evidentní ona zmíněná návaznost na předchozí snahy, kdy lze konstatovat v minulosti již řečené k AtH. To se týká jak tvrdě hrající a přitom pocitové basy s její neustále funkční přítomností, tak i bicích a vokálů. Vše je do jisté míry povědomé, jen o dva levely dál. A právě to bych vyzdvihnul jako největší devizu Mallephyr verze 2018. Womb of Worms je výsledkem cílevědomé dlouhodobé práce na vizi, jejíž kořeny vysledujeme i na o čtyři roky mladším dvoupísňovém demu.

MallephyrApropos, když jsme naťukli bicí - Tom funguje jako Luciferem vyškolený robot a vynalézavost, výbušná údernost i cit pro podporu groovingu je pro kapelu mimořádným přínosem. Každá část perkusí je čitelná a rytmy se rozvíjí v širokém sonickém spektru. Samotný zvuk šroťáku je pro mé krvelačné uši jako vábnička k masakru jehňátek božích. A možná právě zdrcující groove je na celé nahrávce tou ingrediencí, která Mallephyr staví na piedestal ultimátních vítězů v porovnání s tuzemskými i mnoha zahraničními spolky. K produkci bandu se nelze stavět prdelí, protože vás do ní buď s rozběhem nakope, nebo si alespoň dobrovolně vymlátíte zbytky mozku z palice. Takovou to má šťávu.

V neposlední řadě třeba zmínit progres ve výkonu Opatových hlasivek, protože na vokálních linkách je cítit změnu nejsilněji. Zpěv se pohybuje v intencích od potemnělých recitací zapomenutého chovance ústavu duševně chorých, až po výkřiky nešťastníka z útrob rozpáleného infernálního papiňáku. V konkrétních momentech se kromě umrlčího řvavého murmuru ke všemu odhodlaného zabijáka a nervyčechrajícího krákání dočkáme i čistého hlasu (nezaměňovat s teplým hlasem!) a dokonce atypických poloh, které patří mezi skvosty červivé kolekce.

Sedm zlověstných kantát jakoby magicky poukazovalo na sedm lidských hříchů proti dokonalosti přirozeného řádu. Regulérních skladeb nalezneme na disku šest, ale třeba připočítat overturu k poslední skladbě v podobě minutového kytarového intermezza čnícího jako poškozený fragment z torza odkazujícího na někdejší civilizaci Humánů.

Pozornost vzbudí nahrávka hned úvodní hymnou Temple of Nothingness. Vzhledem k ostatním položkám zdaleka nejvolnější věc se pohupuje ve středním tempu a s opakovanými poslechy oceníte neuvěřitelný tah vznětového šest set šedesáti šestiválce a narůstající návykovost. Pomalejší skladba otevírá zvolna tlamu, do níž si vás postupně nejen nasouká, ale nakonec i bez okolků vykálí přímo do chřtánu Peklapána.

Návštěva v pomyslném Chrámu nicoty vykresluje neutěšenou situaci vyprázdněného lidského nitra trhaného na kusy ahrimanskými silami v jejich boji za přisvojení individuality a schopnosti člověka rozhodovat o sobě samém. Toto téma je v textech zpracováváno opakovaně z různých úhlů jako hned v následující Towards the Interminable Hatred, která se zabývá otázkou po(s)tupné degenerace lidských členovců od někdejší celistvosti do područí vlastních bludů otročících je až do stádia trvalé nenávisti k okolí jako jediného smysluplného východiska.

Druhá skladba obrazně reprezentuje souhrn všeho, co můžeme označit jako pro kapelu typické. Jde vlastně o komplikovanější model toho, čeho jsme se dosud od chlapců dočkali. Čtvrtící a na kaši porcující anihilační kutr ovládá od startu rozezlený démon s příklepovkou. Vše s devastující silou dupe a kope v proměnlivém drajvu, kdy násypy střídají vybrnkávačky, a kdy nápadité vedlejší plány kytar, uvolněné riffovačky a rozpadající se kaskády skřípavých tónů obepínají železnou konstrukci celé kompozice. Skřeky z plesnivějícího hrdla ryčícího nebožáka v zapadlém koutě křivoklátských lesů neodbytně završují pustošivý účinek „písničky“ a nelze se než chytit za uši a zařvat: „Tohle je jasnej Mallephyr!“

Mallephyr

The Absolute Inner Genocide nabídne po houpavém úvodu zvrat do nemilosrdného náklepu prostoupeného technickými přechody a opakovanými návraty k pochodovému ústřednímu motivu. Zasekávací kopákovo/kytarovou palbu, kdy virbl svolává všechny supy k finálnímu útoku na oslabenou rasu dosud obývající modrou planetu, zdobí bravurně vystavěné sólo jak z metlošské čítanky. A to říkám, přestože sólíčkům příliš neholduji. The misanthropic bastard… the hate is my bride… the mind fucking blizzard… the absolute inner genocide…

Neurotický majstrštyk uctívající vnitřní démony rozvratu a hniloby cupuje na černé molekuly vše, co by náhodou chtělo klást odpor a pokusit se přežít atak destruktivní mašinérie. To je sebevražedný manifest obětování a zániku pod kódovým označením W.Y.I.D. Velice intenzivní zážitek a jeden z mých osobních favoritů alba. Ryzí, zničující, bezútěšný a útočný black/death s mrazivou atmosférickou vsuvkou uprostřed skladby, a opět povedeným sólem.

MallephyrTitulní Womb of Worms má po vzoru hollywoodských trháků část I. a II., čímž veškerá podobnost končí. Jednička má v kontrastu ke zbytku tracků dvojnásobnou stopáž přes jedenáct minut (!), čímž nechává ležet v prachu o čtyři minuty kratší, ještě donedávna nejdelší Anti-Human z předešlé placky. Skladba je velmi členitá a prezentuje Mallephyr ve výrazně černěkovové poloze. Obsahuje plíživě zlá rozvratná mementa a impozantní, až mrazivě epický závěr v onášivkovaném blackovém kabátku jako vystřiženém z norských devadesátek. A že by se za něj nemusely stydět ani ikony žánru.

Hnijící nechutné červí lůno ničí samo sebe, když rodí lidstvo. Uvolněte se a nechte démony dokončit váš přerod v pouhou jednotku v myriádách červů! Lidství je pouze nepřirozená katastrofa, existence se zalyká ve volání po dehumanizační antikoncepci. Řešením je zničení všeho a KONEC. Člověk a svět jsou navždy neslučitelné entity. Fuck You All!

Předehra ...Just a Fraction Remains to Be Forever Ruined...The Deliverance is Near je nejkratší skladbou s nejdelším názvem a přibližuje apokalyptické okamžiky finálního výhřezu červí líhně z rodidel ven do prostoru. Také ve Womb of Worms II. narážíme na rytmicky rozmanité odpuzující (rozuměj zvukomalebné) disharmonie, linoucí se ostatně celým opusem a působící v roli smrtícího převodu pohánějící vivisekci pozůstatků sluchového ústrojí. Podobně jako u WoW I. také tady závěr songu a zároveň celé desky završuje velice uhrančivý majestátní motiv.

Tisíce let, které mohl člověk využít k produktivnímu rozvoji a tvorbě, využívá raději ke komplexnímu ničení, a proto je i on sám odsouzen k zániku. Lůno vyvrhávající další těla musí být nevyhnutelně učiněno neplodným. Lidstvo je rozdrceno bez naděje na obnovu…

Mallephyr vnímejte coby médium porodních bolestí červavé disharmonie vládnoucí znepokojivými tóny i vnitřní filozofií. Jedinečný zážitek, po němž není návratu ani budoucího. Nihil až za kosmický hrob. UGH!

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

premyslim, kdy me takovahle deska tak bavila. melo/dis/harmonie, rytmizovani, dynamika desky, atmosfera. proc ja ji vlastne nedal do topu za 2018?

Tvé hodnocení:

Tagy:

Womb of Worms, Mallephyr, black metal, death metal

aktuálně

diskuze