Někdy je hudba víc. Nenápadná kapela z Nového Zélandu a o nic víc nápadné EP, které nabízí možná ne dokonalou, či nijak přeoriginální hudbu, ale určitě zvláštně zneklidňují/uklidňující atmosféru, svojskost a vlastnost vyčnít nad jiné. I sklenka vody může být někdy zajímavá jako ten nejširší a nejhlubší oceán, možná i zajímavější. Nic neuplave, nic se neschová, všechna ta naprasklá svalovina je jak pod zvětšovacím sklem. Každá prvotina má určitou vzácnost právě v té první jedinečnosti, žádné opakování, žádné očekávání, jen zrození do té doby ukrytých a nastřádaných nápadů a leckdy výjimečných hudebních příběhů,

sdělení a pocitů. Jasně, asi už je všemožných kapel s obrázkem mořské příšery na obalu a inspirací v dálkách a temnotách moří až, až, ale víte jak, námět/inspirace je někdy až za, takže komu se to nelíbí… taky názor. Ba vůbec netuším, zda-li si tato deska vůbec zaslouží recku a tak vysoký hodnocení, ale někdy je konstelace taková, že z „obyčejný“ desky se stává poklad. Kecy, prdy, beďary, zaslouží, i ten ne úplně jistý zpěv má kouzlo kouzel. Náplast. Zahnaný Neptun.
Mammoth produkují zasněný, řekněme, post metal/rock se zvláštně zastřeným zvukem, snad jako kdyby si před repráky postavili ohromný akvárko plný hnijícího bahna. Co taková míchanice Isis a Anathemy. Šílený? Vlastně ne. Vůbec by mě nenapadlo v Mammoth hledat Anathemu, ale jednou mi povídá milý vůl Ožrala z dvojice Ochlasta&Ožrala s.r.o.: „Ty vole, milý Ochlasto, víš proč se ti to tak líbí? Ty neslyšíš tu Anathemu?“ A ono jo, ty brnkačky, ty brnkačky a ta skvostná melancholie rodící smutek, ale jinak bych to s tím přirovnáváním nepřeháněl, i když.
Všech pět skladeb hraje velmi silně na citlivou stranu, táhlý vokály v objetí kytar, vypjatý zpěv válcovanej masou kytar za studena a do toho bicí tak akorát

přímo. U bicích si myslím, že nějaká ta kudrlinka navíc by se jistě neztratila, ale což, barvitost a proměnlivost obstarávají ostatní nástroje a zpěv v míře větší než malé, přeci jen se pořád jedná o delší a rozmáchlejší plochy, který opravdu nikam až tak často nespěchají. Jednoznačně u mě vítězí klidnější a přelévající se pasáže, mramor se jménem a vzpomínky. Atmosféra, opravdu zvláštní atmosféra a díky ní tahle deska vítězí. Divnej klid, jako by se mělo něco stát a nestane, protože už se stalo, stačí si to jen uvědomit. Ta atmosféra. Jihozápadní část Pacifiku a Mammoth, nechte se unést.