MANES - Be All End All

recenze
onDRajs
Hodnocení:
9

Původně syrový black, později obrat k avantgardě. Pak pár let pauza, loni deska. Na první poslechy nenápadná, až nudná, její síla ale stojí na aranžích. Tak zvukově propracované album tu dlouho nebylo.

ManesTor-Helge Skei má několik tváří. Démony si momentálně léčí v Manii, což je jeho blackmetalové alter ego. Pocta ortodoxnímu Norsku ze zlatých devadesátých, atmosféra strašidelná a uvěřitelná, klávesy decentní, vše zvládnuté s citem srdcaře. Ovšem žádné retro, je to pamětník. Další jeho polohu hledejme ve škatuli nejvhodněji označitelnou za avantgardu – třeba těžko zařaditelný projekt Kkoagulaa. Typický post-black. Tedy elektronika, trip-hop, masivní ambietní plochy, z povzdálí kytara prohnaná přes laptop, jen ne žádný metal. Pak tu máme Tor-Helgeho romantičtější tvář. Nejpřístupnější se ukázal být Skei, když začal spolupracovat se zpěvačkou Annou Murphy z Eluveitie a loni jim pod jménem Lethe vyšla deska When Dreams Become Nightmares. Mix psychedelie, rocku a temnější taneční hudby. A někdo tomu všemu říká trip-hop. Proč ne. Kritika nadšená, objevila pro mainstream zajímavou postavu.

Manes

Leč jméno, se kterým je Skei spjatý nejvíc, zůstává v temnotě undergroundu i nadále. Manes. Původně syrový black bez žádných příkras, později pro Norsko typický obrat k avantgardě, pak konec. Pár let pauza a po zmrtvýchvstání loni deska. Mají všechna zmíněná jména spolků spojených s Tor-Helgeho tvůrčím géniem něco společného? Průsečík a nosný základ jeho soukromého vesmíru nacházím v melancholii/depresivnosti (dosaďte podle své nátury). Z hudby Manes je cítit ovzduší přicházející apokalypsy. A je jedno, jestli kapela zuřivě tlačí na metalovou pilu, nebo u ní hraje prim pomalý trip-hopový beat. Atmosféra konce světa je pořád tady.

Aby bylo jasno, poslední deska Be All End All je suverénně nejjemnějším počinem Norů. Dominance boosteru je minulostí, přichází království elektronické. Paradoxní přitom je, že když už se hrábne do strun, skladby se nesou spíš v oddychovějším duchu – slyš Name the Serpent nebo Turn the Streams. Pojítkem mezi minulostí a rokem 2014 je výrazný vokál salónního kavalíra Asgeira Hatlena. Ten tady dostává mnohem větší prostor než dřív a popravdě řečeno, vedle výrazných samplů a vůbec celého elektronického Skeiova cirkusu (basák Torstein Parelius a kytarista Eivind Fjoseide jsou jen kulisáci), je tahounem desky. Kromě zasněného přednesu zkouší i jiné hlasové polohy a experimentuje. Zvládne celou paletu emocí – romantický refrén v A Deathpact Most Imminent, arcturusovské pitvoření v A Safe Place in the Unsafe, ospalý projev znuděného elegána v Blanket of Ashes. Hudba okolo něj ho doplňuje, někde podtrhuje, jinde se zase pro změnu staví do kontrastu. A přitom je tak křehká, nenápadná a na první poslechy až nudná. Síla celé desky totiž stojí na jediném prvku – aranžích. Tak zvukově propracované album tu dlouho nebylo. Každý šelest, najemno odtónovaný beat, ruch, všechno má své místo. Nic nepřebývá, nic nechybí. Písničky jsou přitom strukturou trapně jednoduché – sloka, refrén, mezihra, refrén, konec. V Broken Fire se opakuje jediný motiv, ale postupně se na něj nabalují další vrstvy a napětí roste. Pořád se tam něco děje!

ManesS blížícím se koncem alba přichází i jeho nejsilnější skladba – balada The Nature and Function of Sacrifice. Doják, při němž musí plakat celé lavinové pole kamenů. Jednoduchá vybrnkávaná melodie zabalená do snového odéru jakoby ani nebyla z tohoto světa. Když se přidá decentní beat a píseň spěje do svého finále, zní tak křehce, jako kdyby se rozpadal ohněm spálený novinový papír. Po tak silném emocionálním zážitku zní poslední Turn the Streams až nepatřičně. Co si to dovoluje se po ní vůbec ozývat? Možná jediný drobný kaz na jinak dokonalé desce. A po roce jejího poslouchání dospívám k následujícímu závěru: Nejlepší album Manes.

Vložit komentář

DR - 02.12.17 00:04:58
Tak Lethe jsou venku skoro rok a nikdo to tady nedá vědět. To je samej black metál a takhle to dopadá :-) https://www.discogs.com/Lethe-The-First-Corpse-On-The-Moon/release/9883372
bizzaro - 09.01.16 18:56:08
jak to tak ctu, souhlasim s obema, ale tomhle mi mluvi z duse
prostě black, který trochu ustoupil do pozadí a vedle něj jsou další vlivy...
DR - 09.01.16 18:19:09
Aha. Takže jakože měkčí black? No nevím, takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Spíš prostě black, který trochu ustoupil do pozadí a vedle něj jsou další vlivy...
gorth - 09.01.16 12:47:34
počkej, ale já nemluvím o hledání toho svého, ale o tom, že když se v současnosti s tím výrazem setkám, má jím označovaná hudba nějaké společné vlastnosti Lengsel bych si mohl připomenout, svého času mě to bavilo celkem dost..
DR - 09.01.16 12:13:12
No vidíš, každej si v tom najde to svoje. Pro mě je "typickej" post-black třeba tohle: http://marastmusic.com/Recenze/LENGSEL-The-Kiss-The-Hope http://www.metal-archives.com/albums/Diapsiquir/A.N.T.I./306987
gorth - 09.01.16 11:36:58
pokud to měla být ironie, tak v pořádku, mě to právě praštilo:) přijde mi, že časem se ten výraz trochu vyprofiloval jako označení vyměklejšího bm, který je porůznu do shoegaze nebo "progrese" - pozdější desky Code, plejáda převážně amerických kapel, které nejsou vyloženě wittr, vlastně i Enslaved, u nás dobře ilustrují zmatek toho tagu Heiden (teda teď asi s blackem už nemají nic společného), možná Sólstafir, Lantlos atp - určující mi přijde ta měkkost, úhlednost s tím, že tam ale pořád jsou cca blackový riffy a zpěv
DR - 09.01.16 10:31:12
Gorth: Označení post-black byl ve článku myšlenej tak trochu ironicky. Jakákoliv definice tohohle "žánru" se dost vymyká kontrole, páč skoro každej, kdo chce bejt zajímavej, nasadí tuhle škatuli a je jedno jestli hraje depressive rock, nebo trip-hop. Ale ano, v podstatě to mělo původně být, jak píšeš - hráli jsme black a už nehrajeme. Jenže to by tam spadli třeba hned Ulver... V hudbě by tak něco z minulosti mělo zůstat, aspoň kytarovej včelí úl, nebo nějakej skřehot.
bizzaro - 08.01.16 11:47:06
[quote 63241je nejpropracovanější, nejkonzistentnější, narozdíl od ostatních věcí tam prakticky nejsou slabé momenty, ale nakonec mi to právě i díky tomu zní sterilně - vypilování známého výrazu ho tak nějak ochudilo[/quote]vnimam to podobne, ale neznamena to vylozene, ze bych mel nazor negativni
gorth - 07.01.16 23:03:03
já vlastně souhlasím s tím, že to je nejlepší deska Manes, ale nějak mě to po pár měsících přestalo bavit poslouchat (resp. má zkušenost s tou deskou je takový alkoholický kopec..) - je nejpropracovanější, nejkonzistentnější, narozdíl od ostatních věcí tam prakticky nejsou slabé momenty, ale nakonec mi to právě i díky tomu zní sterilně - vypilování známého výrazu ho tak nějak ochudilo (mj. bych třeba taky nijak nevyzdvihoval tu jemnost - How the World.. mi přijde aj měkčí) co tam samplují? a jak vlastně chápeš post-black? nepamatuju si v kkoagulaa nic blackového (EP; nejsem si jistý, jestli jsem slyšel album, ale těch několik dlouhých dem mě moc nebavilo a byla daleko abstraktnější..), označuješ tak věci, které byly black a pak už nebyly?:)
DR - 06.01.16 23:03:01
doporučuju si přečíst článek ;-)
Vladan Smutný - 06.01.16 16:19:43
bizzaro - 06.01.16 13:49:02
moc se mi to libi zvukove, obcas irituje zpev, ale mam pocit, ze kdyz jsem to slysel poprvy, asi jsem poslouchal jiny album nebo co

Zkus tohle