Meshuggah jsou už nějaký ten pátek tím nejvhodnějším synonymem pro progres v extrémní hudbě. Představují absolutní nekompromisnost vůči sama sobě. Nepodat stoprocentní výkon u nich znamená to rovnou zabalit. Meshuggah se zkrátka pohybují ve svém vlastním časoprostoru, kde pozítří znamenalo včera. Posluchač je s kaž-dou jejich deskou konfrontován s něčím novým – především novými (naštěstí utopickými) světy, kde vládne unifikace myšlení (I), imploze univerza do nicoty (Nothing), všudypří-tomná neuróza moderního života (Chaosphere) a jiné existencionální fenomény.

Švédští vizionáři se nyní pohybují tak kolem roku 2018; klasický skladbový koncept je jim příliš těsný na to, aby vyjádřili tak komplexní problém, jakým novinka Catch 33 určitě je. Po jednoskladbovém EP se stopáž „písničky“ Catch 33 zdvojnásobila a vznikla tak monumentální kompozice, která jen těžko nachází srovnání (možná stylově odlišná Crimson od Edge Of Sanity). I naznačovalo, kam hoši směřují – k epičnosti a hloubce, které na novince dosahují asi stropu jejich současného potenciálu.

Album je rozděleno na 13 tematických částí, jež k sobě váže hellerovská paradoxní spirála, po které krouží bezejmenný hrdina příběhu. Hudebně se Meshuggah drží Nothing, ale v mnohem propracovanější podobě. Celý ten kolotoč neurotických neprostupných brutálních riffů, kde jen přetěžko hledáme začátek nové repetice, se rozjíždí silou drtičky lebečních kostí – ze začátku sice nepociťujeme zvláštní bolest (zhruba prvních 10 minut nahrávky), avšak s příchodem osmé In Death – Is Life je spodní čelist utržena a nastává její hledání až do konce desky.

Catch 33 připomíná kafkovský tragikomický příběh Gregora Samsy, který se jednoho dne probudí jako odporný hmyz. To je zapříčiněno netradičním vyzněním celé desky – po třetině se vždy hřmotný lomoz zastaví, na povrch vyplouvají akustické psychedelie snoubící stavy po LSD a po vypití dobrého houbového čaje. Vůbec celá atmosféra je prapodivně smutná, až duchařská, souvislostí s emonáladou Neurosis se najde dost. Konceptuálnost světí prostředky - už v prvním nápadu se objeví motiv stmelující řadu často protichůdných riffů. Album, které se valí vpřed v pochodově pomalém tempu, si to nejlepší nechává na konec. V posledním stěžejním nápadu se objevují melodie (ne nepodobné Townsendo-vě smutku), z doomově elegického riffu se stává nepropustný val aspoň pěti vrstev kytar, který po náhlém utišení mizí a na povrch vytane katarzní nadpozemská akustická vybrnkávačka. Postmoderní metalový Pink Floyd.

Meshuggah nevyměkli, jen dali do své neuchopitelné intelektuální řežby emoce. Vše s nejlepším zvukem, jaký kdy měli. I když je jejich diskografie vyrovnaná, Catch 33 je zatím po všech stránkách nejpropracovanější deska. Meshuggah dospěli.

Vydání této desky předcházela velká očekávání, jejichž opar se ve vzduchu vznášel ihned po vydání geniálního „minidílka“ I, slavícího velký úspěch. To bylo nahráno již během práce na tomto albu, a tak se jaksi automaticky očekávalo, že i liché tóny Catch 33 se ponesou v podobném duchu. Avšak zcela nepřekvapen nezůstal snad nikdo. Vydání této desky doprovází značně kontroverzní odezva.

Kapela sama tuto nahrávku charakterizuje jako experiment. Vůbec poprvé zde byly použity programované rytmické prostředky v podobě programu Drumkit From Hell, na jehož vývoji se podílel sám Tomas Haake i Fredrik Thordendal. Experiment však spočívá především v přístupu a metodě, jakou byla hudba na tuto desku skládána a nahrávána, a ne v hudbě samotné. Její podoba však musí být tímto přístupem, jehož důsledky na muziku samotnou ve finálním stadiu vnímá každý jinak, nějak ovlivněna. Do jaké míry, to záleží na posouzení individuálního posluchače. Náhled na něj se mění každým poslechem. Názory na album rozhodně nejsou jednotné a snad poprvé v tvorbě švédských progresivistů jsou tak často spojené s rozčarováním a zklamáním.

Velkým překvapením bude pro každého zřejmě zdánlivý krok zpět. První (a)rytmy v podobě Autonomy Lost evokují úvod předešlého dlouhotrvajícího počinu Nothing a jsou jakýmsi středem mezi otevírací Stengah, jež zastupuje především rytmus, a navazující Rational Gaze, kteréžto podoba na mě při prvním poslechu působila více než očividně. Nenapodobitelná rytmika je opět perfektní. Naprogramované bicí znějí, jako by na ně hrál sám Haake, neopakovatelně se trefují do drobných skulinek ukrytých pod povrchem kytarové stěny - těsně mimo dosah posluchačova chápání – a přitom se s dalším plynutím motivu volně přenášejí a přeskupují do jiných rytmických posloupností, a tak posluchač nabývá dojmu, že dochází k neustálému proměňování ve skutečnosti téměř neměnné monotónní kytarové linie. Ta zní oproti I o něco mechaničtěji a strojověji, neřeže tolik, a její zvuk svým groovem i zvukem se velmi podobá předešlému Nothing. Šumivě chrčivý řev Jense Kidmana splývá se zvukovým konceptem nahrávky a dokresluje tak výsledný dojem.

Naopak návaznost na I spočívá v komplexnosti a jednolitosti celého díla. Catch 33 je jeden souvislý jednolitý celek, tentokrát však roztříděn do 13 stop, kde motivy často přesahují rámec jednotlivých tracků. Již zmíněný úvodní kytarový motiv se rozprostírá na ploše 3 stop, aby však frekvence nápadů především na konci alba zhoustla se stoupající dynamikou. Jednotlivá schémata do sebe plynule přechází, přičemž každé následující v sobě má něco z toho předešlého.
Na úvod desky se dá ovšem nahlížet i trochu rozpačitě. Osobně jsem ho zpočátku vnímal jako jakýsi pokus, do jaké míry může být stereotyp v rámci rukopisu tohoto hudebního tělesa specifický. Po přibývajících posleších ale vyvstávají na povrch souvislosti, které z desky dělají vnitřně neuvěřitelně proměnlivé a vytříbené dílo. Dojmy z prvních a následně přibývajících poslechů se pravděpodobně budou diametrálně lišit. Muziku to dělá diskutabilnější, čímž vlastně dochází k naplnění nejen estetických hodnot uměleckého díla.

Již zmiňovaný úvodní motiv, po nějaké době hraničící s fádností, se dlouho rozjíždí v neměnném středním tempu, aby se nakonec úplně zastavil a posléze opět rozehrál hru s rytmy v ještě pomalejší a rozfázovanější poloze. Paradoxní spirála. Intenzita postupně se proměňujícího motivu se stupňuje a vyžaduje pozornost, abyste se zadrženým dechem sledovali uzemňující spolupráci virtuosně-kytarového dua Thordendal-Hagström, kdy vedlejší kytarová linie zaplňuje mezery vynechané tou hlavní. Jednotlivě sledovat jednu, pak druhou a posléze obě navzájem se prolínající linky působí hypnotickým dojmem. Dělí a násobí překroucený rytmus i sebe navzájem. Trhají a deformují jedna druhou, každá se valí na opačnou stranu. Pouhé doznívání mohutné zvukové stěny zastaví čas a spolu s ním veškeré dění okolo vás. Matematické riffování je pak v Entrapment zkřiveno disharmonickým kvílivým sólem - v tvorbě Meshuggah dosud nevídaným – které tak dovršuje naprostou přestavbu hmoty.

Interludium v podobě Mind’s Mirrors zasazené (z numerologického hlediska, nikoliv obsahově) do poloviny alba zastaví veškerý tok energie a vše začíná nanovo. Dokonalý konec všeho a zároveň ničeho. Následuje robotický voice a poté zlověstný akustický rozjezd, který se stupňuje s přibývajícími kytarovými stopami i hromovým duněním. Vše se propadá do jakési zvukové závratě. Negativní energie chaoticky kulminuje, aby posléze vytryskla v zhmotněný život.

In Death – Is Life znázorňuje komplikovanou linii bytí, života, obrůstanou navzájem se proplétajícími kořeny, žíznivými po tom, aby mohly pohltit vše - živé. Dokonalá arytmie. Dokonale přesná nepřesnost. A jedna z největších mešuge dosavadní tvorby.

13-minutová In Death – Is Death s nádherně rozfázovanou dynamikou je pokračováním analogie na vše zrozením začínající a zánikem končící. Jsme svědky absolutního vykolejení kytarové stopy, jež nahodile vylétává ven z kontextu, následována bicími. A když na chvíli dojde k mírnému zvolnění intenzity, aby byla ještě více umocněna imprese vyvolaná totální dekompozicí, říkáte si, že tohle musí být konec. Absolutně rozložené vás pak zaskočí umně gradovaná jazzová mezihra.

Závěr tracku, zastoupený melancholickým akustickým motivem, evokuje konec života započatého na začátku předchozí skladby. Duše opouští tělo, jeho jiskra pomalu vyhasíná, ještě napne poslední zbytky sil - chvíli bojuje – aby se dočkala konce… a nekonečného pádu do hlubin abstraktna.

Tupě zaoblený a ještě níže položený zvuk osmistranných kytar vás nerozřeže na kusy jako na Chaosphere, jejímuž vyznění je opakem, ale bude vás do hlavy mlátit tak dlouho, dokud nebudete rozumět už vůbec ničemu a nepodáte se šíleným představám, o nichž si vlastně ani nejste jisti, zda pocházejí z hudby samotné nebo z vás – vašeho jádra – neboť teprve člověk a jeho jádro je to, čím je celá (ne)skutečnost deformována, a díky němuž mizí rozdíl mezi onou skutečností a pouhým vjemem. Buď hudbu necháte vstoupit nebo narazit. Nikdy pouze projít kolem. Meze neskutečna jsou meze vjemu, jaké meze ale má neskutečno? Žádné neexistují. Krajně abstraktní představy poslechem vyvolané, o něž už zřejmě nikdy v životě nezavadíte, navíc umocněné neživou lyrikou většinou z pera Tomase Haakeho a Mårtena Hagströma, tak zapojují i periferní části mozku. Dokonale expresivní.

Významnou roli zde rovněž hraje nefigurativní poetika a pohrávání si s významy, což je evokováno už názvem díla mimo jiné odkazujícího na slavnou Hellerovu Catch 22 (Hlava 22). Otázka, jakkoliv nepodstatná se zdá být, jakou roli hraje v sledu motivů a názvů jednotlivých tracků hudba či naopak její smysl, vlastně odporuje smyslu celé tvorby skandinávských mohykánů. Vlastně není důležité, čím věci jsou, ale čím chceme, aby byly. Cílem Meshuggah nikdy nebylo ukázat nějakou skutečnost, nýbrž jen načrtnout kontury myšlenky, a zbytek nechat dotvořit… těm, kdo ji vnímají… nám…

Pohupující se linie kytar odstředěná z rytmu i kontextu je čistá, zdánlivě „srozumitelná“ a definitivně rozfázovaná. Pointa nespočívá ve zvukovém bordelu a zběsilosti kapel následujících příklad Dillinger Escape Plan (jakkoliv jsou skvělí). Jakoby pánové říkali „jen si to pořádně poslechněte, stejně to nepochopíte“. A právě ona neopakovatelnost - a tudíž i neoposlouchatelnost - právě slyšeného spolu s lidskou psychikou je to, co dělá muziku Meshuggah fenoménem vlastní doby a zároveň nesmírně nadčasovou záležitostí. Přiznávám, že si nedovedu vybavit důsledky toho, kdyby Tomas Haake - mající na svědomí rytmickou sekci - zpřetrhal poslední pojítko s normálním světem v podobě činelů, jež jsou jediným stálým a neměnným prvkem tohoto šílenství a zároveň jsoucím naprostým kontrastem oproti zbytku neuchopitelného projevu – oproti všemu a ničemu.

Místy jsme svědky až ambientových ploch. Napříč celým dílem se navíc nese jakýsi výhrůžný tón další kytarové linky, vznášející se až kdesi na prahu vnímání, dokreslující v tvorbě Meshuggah zatím nevídanou atmosféru a často si jej všimneme, až když se octne zcela sám. Dokonale tak dotváří vizi jakéhosi soundtracku, jímž Catch 33 je.

Další v pořadí Shed je pak významovým „hrotem“ desky. Opět se zde nabízí nespočet interpretací názvu skladby i jejího smyslu. Především svým fázováním odkazuje na úvodní motiv nahrávky, často ale spousta jiných náznaků zůstane neodhalena. Není třeba celku, stačí obrysy. Atmosféra je neskutečná a skutečně z toho jde mráz po zádech. Svým plíživě šeptavým vyzněním trochu připomíná Spasm z Nothing, což ji dělá oproti zbytku nahrávky o něco odlišnou.

V následující Personae Non Gratae, kde dosahuje dynamika na albu svého vrcholu, jest použit dosud neslyšený kytarový postup, jejž je poté následován totální Dehumanizací, při níž z vás budou vytřískány poslední myšlenky, díky nimž jste doposud byli opravňováni nazývat sami sebe člověkem. Opětovné rytmické orgie a téměř hmatatelná hustota chvějící se hmoty vás nenechají na pochybách, že tohle jsou skuteční Meshuggah. V závěrečné Sum, jež je konečným shrnutím živoucího celku tepoucího díla, pak vražedné tempo postupně zvolňuje, melancholicky opouští scénu, aby bylo ve finále vystřídáno akustickým, až minimalisticky jednoduchým motivem, jenž je svou nesmírně nostalgickou povahou protipólem vůči všemu dosud slyšenému, a uzavírá tak nekonečný kruh náhod.

Počáteční překvapení ze zdánlivého kroku zpět je vystřídáno ohromením. Catch 33 je více než důstojným následovníkem Nothing, jež bylo ve své době přijato stejně kontroverzně jako Hlava 33 nyní a s nímž se srovnává lépe než s o něco odlišnější I. Svou kompozičností je o mnoho dál, tísnivá atmosféra je takřka neúnosná. Catch 33 je soundtrackem ke všemu, čím chcete, aby byl. Přesto všechno může být náhled na tento počin pokaždé zcela odlišný. Po nějaké době je už jen na posluchači, do jaké míry podlehne nekonečné rozpínavosti, neboť on sám drží díky své představivosti rukojeť, a utváří tak podstatnou část imprese vyvolané poslechem. Proto je pro každého album jiné.

Kdo ví, zda se zpětně Meshuggah chopí zanechané nitky na konci I a vydají se i dál vyšlapávat dosud zarostlou stezku. Stejně jako doposud bude i nadále přítomen otazník, zda dojde k pokračování již dříve nastoleného „trendu“ a uplatňování načrtnutých postupů. Avšak co je oním „trendem“? Pro žádnou kalkulaci nebylo v hudbě Meshuggah nikdy místo, žádný prvotní úmysl, žádné plány.

Meshuggah jako by se nás ptali: „Proč nás posloucháte?“ Stejně jako oni sami, my to nevíme. A to je to, co pro každého z nás dělá hudbu odlišnou. Meshuggah budou vždy takovými, jakými si přejeme, aby byli...

Stejně jako v případě Blueprint od Extol, i zde ihned na začátek uvedu, že to švédské crazy komando Meshuggah s touto deskou také nebude mít vůbec jednoduché. Ale, Meshuggah jsou Meshuggah a myslím, že v tomto případě je to vlastně úplně jedno, protože v případě této kapely to nemá jednoduché vůbec nikdo – oni sami, posluchač (ten je na tom vždy nejhůř :)), ani vydavatel… Vrátím se ale k Extol. Při poslechu jeijich Blueprint jsem byl nejdříve maličko zaskočen, u Catch to bylo různé. Nene, nebyl okamžik, kdy by se mi Catch snad nelíbilo, to ne, ale ten pocit, zda se Švédům „to“ podařilo, byl dloouho proměnlivý. A stejně tak jak jsem se proměňoval v rámci Catch já, i tak se v rámci Catch proměňují samotní Meshuggah.

Nejdříve to vypadá, že první částí desky Mesh popírají sami sebe a monotónně zprvu opakují pouze jeden motiv (přes první tři skladby), který se nemění ani v rámci sebe sama, ale jen v harmonickém postupu. Postupně se to pak ale vše nějak „kazí“ a Meshuggah se stanou tím, čím jsou. Vlétne jim to do hlavy a deska začne maximálně drtit a účinkovat a hlavně dávat svůj smysl, takže výsledek je nakonec ten, že Mesh „to“ opět dokázali, ačkoli hudebně nenastal takový zlom jako v případě návaznosti předchozích výlisků - u Nothing jsem také (ale jen chvilku) váhal.

Kam se tedy Mešugga posunuli? Úplně ten největší pokrok asi shledávám ve zvuku. Ten se nebesky a pekelně kroutí a svíjí pod erupcemi basovými, je až plastický, téměř uchopitelný, vulkanický. Představte si ho jako vodopád, který teče stále jedním směrem, přesto se neustále proměňuje, ale drží svou formu. Neskutečné!!! Co je také hodně zajímavé, Meshuggah tentokrát naprogramovali bicí. Zpočátku jsem nevěřil, ale nakonec mi došlo, že jde o takovou malou reklamku Tomasi Haakemu (spolupracoval ale i Fredrik), kdežto on tímto vlastně propaguje své

Drumkits from Hell (více h.e.r.e > ://toontrack.com a h.e.r.e > ://sounds-online.com). Jedná se samozřejmě o komplet nasnímanou konfiguraci jeho sady Sonor a Ludwig s činely Sabian a Zildjian (+ další prkotinky :)) v DugOut Studiích za asistence Daniela Bergstranda. Výsledek je impozantní a Tomas s Drumkits slaví celosvětový úspěch (nejen na prdel padají producenti a zvukaři např. Snoop Dogga, The Sugababes, Santany, Rickyho Martina nebo Guns & Roses).

A o čem Catch hudebně? Přikloním se k onDRajsovi v tom, že na něm Meshuggah prezentují rozvinutější a mnohem komplikovanější Nothing s občasně vpravenými psycho akustickými nesourodými ‘mezzy (že by malá spojitost s Aj?), když celý Catch vlastně tvoří jeden monolitický celek. Ten ale průběžně a rafinovaně nechá zčasu na povrch vyplynout něco, co jste již v předchozím dějství slyšeli či si alespoň měli myslet, že jste již slyšeli - těžko říci, snad jen sami Mesh napoví. Deska se takto pak sama mění i vlastně jen ve vaší makovici (proto ty rozchůdné názory – nejen mé), protože nikdy si nejste jisti, zda to je jen klam či holý Meshí úmysl :) Za nejhustší úsek shledávám, jak jsem již uvedl ve vídeňském reportu, blok ‘skladeb‘ 7 – 9. V začátku deváté části Hlavy 33, In death - Is Death (time 2:55), je dokonce ke slyšení téměř identický úsek jako z tvorby našich MadeByTheFire (schválně checkněte a dejte vědět). Čeho si ale také zajisté všimnete je, že průběhem alba (neříkám, že celým) se pod ním line jakýsi ne přímo podprahový tón, ale takový, dle mne, na kytaru hraný souzvuk – určitě jde o Thordendalovu srandičku :)

Uff.. co ještě k novým Meshu? Naprosto zůstali věrni své vizi „nehudby“ a naopak (samozřejmě se budeme rozcházet), i na Catch ThirtyThree se posunuli o kus dál. Stále sice prezentují svoji v lichých cyklech se liše pohybující chaosféru s masivními podpodlazenými pomalejšími ale přesto agresivními riffy a nařvaným Kidmanovým zpěvem (math thrash/core – lidově řečeno “takovej divnej hardkór“), ale tentokrát udělali album s odlišnou dramaturgií a rafinovaně do něj naložili repetetivní odkazy na předchozí nápady a zas trochu jiné přesmyčky než bylo zvykem. Musím si vlastně odporovat, když jsem ve čtvrtém odstavci tvrdil, že největší pokrok shledávám ve zvuku :)

Ano! A o tom noví Meshuggah jsou! Rozporuplní, nepředvídatelní a tentokrát, ne jako Zoro mstitel, zahalení do hávu taje! Za plné nedávám jen z důvodu, že mi na Catch majinko chybí nějaká max-vypalovačka (Oko bere!), i když to je nejspíše věcí vkusu. Pak také proto, že Catch pan Haake nenabouchal sám (na druhou stranu ale potěšil ve Vídni, kde se z něj hrálo). Ach jo, tak já fakt nevím :))))