Tenhle dvouskladbový singl si pardubičtí Mimesis ve složení Olga Vostřelová (zpěv, akustická kytara), Jarda Slonek (basa, zpěv), Václav Kmoníček (kytara) a Josef Svoboda (bicí) nedávno stvořila v Haciendě Miloše (nebo také Miloshe, jak je uvedeno na zadní straně krabičky – račte si tedy vybrat) „Dodo“ Doležala, který všemu přihlížel ze židle producentské. Svoji tvorbu propagují coby „the loved music“ a ač si nepřipadám vyvoleným rozřešit, co konkrétně bych si pod tím mohl představit, cítím, že pokud jde o evokaci nezničitelné pozitivní nálady a iluzi úsměvu na rtech a ruky v ruce pod modrou oblohou ve světě bez válek, tak cosi takového má tvorba Mimesis v určité skupině posluchačů potenciál vyvolat.
Jdou na to v podstatě středněproudově, ale ne natolik prvoplánovitě, aby se nemohli cítit dostatečně „rockovými“. Zkrátka chytře, dalo by se říct. Třemi hlavními pilíři jim jsou rockový (zas to hrozné slovo!) tah na branku, lehounký závan gotického melodična a atmosférična a notná dávka lidovosti (jsou momenty, kdy člověk jako by se viděl stojící vedle kolotoče s cukrovou vatou v ruce), vše pak zastřešuje cit podřídit převážnou většinu hudebního dění hlavnímu motivu skladby (A Little Story v podstatě stojí a padá s refrénem, v Ad jsou aranžérské opratě povoleny o trošku víc), který, zdá se, Mimesis umí učinit dostatečně chytlavým a staví jej na zpěvu. Ten sice Olgu vždy neposlouchá úplně do puntíku a někdy musí být trochu tlačen (třeba začátek sloky v A Little Story), jindy si laškuje mezi správnými a těmi druhými tóny (finále Ad), čímž po občasných paralelách s projevem Tarji z Nightwish dá vzpomenout i na hlasy méně přesvědčivé, jejichž příklad možno (i s odkazem na lehkou podobnost tvorby) jmenovat třeba v osobě Jany Jirkovské z (stále činných?) Daimonion.
Jsem přesvědčen, že určitou skupinu posluchačů někde na cestě mezi venkovskými parkety a alternativnějšími klubovými prostorami, spíš o něco blíže

tomu prvnímu, si Mimesis získají, pokud už tomu tak není. Vzhledem k informačnímu charakteru nahrávky ponechávám tentokrát bodovou stupnici deaktivovanou a volám ku všem zbytečným a přehršel přisluhovačů totalitnímu smetí kolovrátkově přehrávajícím „komerčním rádiím“: „Aspoň takový popík hrajte!“

A khoorňa! Tak toto jsem opravdu nečekal ;-) Ale což, když už mi TRs s panem Loo tuto nálož předložili, nemohu přeciš nic dělati a maličko to po svém shrnu - A Little Story začíná (a aj ten refrén) poněkud vánočně (to asi ty zvon[ečk]y), heh.. a zpěv Olgy je v ní podpořen dalším/i hlasem/y – sborem kapely? A Ad? Ta je oproti ní ještě rockovější pecka, jak by Milo Žbiro s úsměvem na rtoch uvedl.

Ale! Nemohu se ani k jednomu z výše uvedených pánů přikloniti a toliko kritiky vyploditi, jelikož, ač toto není voobec – ale opravdu voobec!!! - moj šáleček coffee, neshledávám na tvorbě Mimesis (Nemesis… Mnemic… Johny Mnemonic?) vlastně pranic ‘špatného‘. Ano, jedná se o jakousik, jimi uváděnou, ‘the loved music‘ (= dokážu si tedy docela dobře představit, jak nějaké samici – mňam X - při reprodukci tohoto singlu zavlažuji její porodní kanály), což by se dalo překomprimovat na přímo(čaro)u romanticky založenou rockovou (až zábavovou či AOR?) odsýpající stadiónovou muziku. Tedy.. zpěv (na fotkách sympatické, tsss…) Olgy mi nepřijde vůbec špatný a přesně padne do hudby, již jsem výše uvedl, a také plní funkci leadra. Muzika, ač rocková, mi nějak evokuje -již prachem zapadlou hvězdu eighties- Sandru nebo třeba jakousi pompu ohňostrojů při ukončování Olympijských her – prostě AOR jak sviňa! Vše je navíc podpořeno výborným zvukem Haciendy a lze pocítit, že Mimesis se snaží býti i dnešní.

A výsledná? Sice nic nového, ale poměrně fajn. Celá deska však bude muset mít hodně nápadů a především štěstí, aby nezapadla v tunách ‘teplot‘ a zábavami brázdících spolků.

No asi takhle, jelikož jsem to začal poslouchat po oživení si I Meshuggah, tak to byla docela rána do palice, takže jsem si musel dát den pauzu, abych se vzpamatoval z „kulturního šoku“, který mi Mimesis (co to jméno jenom evokuje? :-)) připravili.

Definice hudebního žánru od píTRse je vcelku výstižná, včetně přirovnání k Daimonion, se kterými by mohli být Mimesis takřka dvojčata – podobná nálada, struktura písní, aranže (pokud vůbec jsou ve větším měřítku uplatněny). Na druhé straně však z Daimonion cítím snahu o větší příklon k metalu a progresi, kdežto u Mimesis mám dojem, že jim až tak moc nevadí zabrouzdat do vod odlehčeného letně-parketového žánru a podpořit již tak „dobrou náladu“ typického návštěvníka těchto sešlostí (známe je všichni - potácející se postavičky s kelímkáčem v ruce jedné a rumem či cigaretovým nedopalkem ve druhé, otrhaná džíska pamatující věk „Kuvajtu napadení“ s nášivkami napříč hudebním spektrem, mezi kterými pochopitelně nechybí modly Metallica, Kabát nebo Iron Maiden).
Nechtěl bych být přísným soudcem na základě poslechu dvou skladeb, notabene asi pracovních, ale i když jsem si stáhnul skladby starší, stále mi vychází jako sympatičtější tvorba několikrát zde zmíněných Daimonion. Takže pokud ohodnotit, tak body rozhodně ubírám ..::.. 3/10