Není to až tak dávno, co zde Ondrajs psal o promíčku Mindwork a prachem prakticky ještě nezapadl ani nedávný report z XT3. A protože Mindwork navíc i často koncertují, našim posluchačům (a čtenářům) pravděpodobně nebudou neznámí, mám tedy z krku alespoň nějakou tu představovačku.

Celé album otevírá od půlky hrané intro Into the Swirl, které touto myšlenkou lehce připomene úvod Traced in AirCynic. Tímto ale veškerá podobnost s kapelou začínající i končící C nekončí. I když Mindwork používají podobné riffy (tlumená melodicky riffující kytara), hrají si s vazbícími/slajdovými kytarami, fusionují a často sahají po jazzových vsuvkách nebo riffující kytaru podkreslují kytarou nezkreslenou, ne, není třeba schovávat hlavu do písku. Malou růž na tváři připouštím, ale to by se pak muselo „stydět“ devět desetin kapel. V nejhorších myšlenkách by se možná našli i tací, kteří by si Mindwork troufli označit až za plagiát či kapelu, která převážně čerpá z již objevených zdrojů. Ano, na každém šprochu je pravdy trochu, a tak nemám problém přiznat, že tento pocit může nad ztrátou vlastní identity Mindwork u některých převládnout, ale osobně budu stát v první řadě opozice. Stojí tu v cestě totiž velké jenže. Toto by mohl tvrdit jedině někdo, kdo ne že si nedal s poslechem alba práci, ale kdo CD pustil a opustil. (Ano, není-li to u někoho na první poslech, je těžké kapele věnovat čas, když jsou co minutu někde na blogu nová a nová alba.) Ale k věci.

Celé Mindwork vedou jasné a zřetelné kytary, které nejvíce vycházejí z namotaného technického thrashe a komplexního metalu typu Spiral Architect nebo Twisted Into Form (Essence of Existence, Parasite). Práce kytar na albu celkově a vůbec tempo písní je také o něčem jiném než u CNC. Jakožto rytmika. Ta zase zní více progově, artově, jemněji, nebudu-li počítat svižnější a údernější kousky. A už při žánrové kategorii výše nikdo nemůže počítat s tím, že by šlo o přímé thrashové hoblovačky. Mindwork bez debat hrají progresivní deathový thrash fusion metal.

Zvuk kytar, tak jako celá instrumentální stránka, je až na pár detailů jako zvuk kopáku nebo tomů (to není výtka, spíš jen osobní preference jejich ladění ke kytarám) precizní a do posledních detailů propracována. Tento přístup ale samozřejmě podobná hudba vyžaduje. Zde si můžu pomoci studioreportíkem od samotného mistra zvuku Stáni Valáška: „Tak ti se tady v podstatě ani moc neohřáli. Ne že by nešlo topení, to až na malinkou výjimku v lednu topí až moc, ale měli skladby tak nacvičené, že to odsýpalo jak na běžícím páse. Co Vám budu vykládat, kšeft na h....” Hudebně, ale i zvukově jsou písně krásně rozvrstvené, kde Staňa u mixu předvedl precizní práci. Uslyšíte jak jemné basové přiťukávání, tak i hutné vibrace spodních strun nebo pestrou paletu bubeníkovy činelové sady jakožto i nejminimalističtější kytarové hrátky.

Na druhou stranu určitě také nechci tvrdit, že jsou Mindwork originální nebo přelomovou kapelou. Rozhodně ale budu tvrdit, že se jim do necelých sedmatřiceti minut alba podařilo vetknout spoustu vlastní tváře a nekopírování „těch shora“. Nazvu to invencí. Opřít se v tomto argumentu dá o předchozí promo, které při srovnání s novějšími skladbami nabízelo mnohem konvenčnější pohled na hudbu (třeba Wretchlessness s Schuldinerovským nádechem). Nebyly zde sem tam podbarvující klávesy, titěrné aranžérské šminkování, doplňující čistý vokál… Neznáte ho? Nevadí, celé se nově nahrané nachází i na albu a jeho verze jsou oproti němu po všech stránkách jasný vítěz.

Mindwork se je mezi sebou podařilo tak šikovně namíchat, že při porovnání „staré-promo“ věci versus nové si to člověk prakticky neuvědomí. Novější skladby (poslední novinka zajisté bude vrcholná On the Path to Oblivion) jsou celkově optimálně vyvážené, citlivě a neuspěchaně gradují, aniž by se něco natahovalo (začátek Freedom of Mentality) a nabízejí zajímavé zvraty a aranžérské postupy všech muzikantů (trošku toho Chucka – heavy? - tam mají Davidova sóla). A co je u této hudby důležité, podařilo se v nich zachytit i emoce, které by v této hudbě neměly chybět; i z tohoto důvodu Pražáky žánrově řadím do progresivního metalu, byť techničtí jsou - co si ale budeme nalhávat, honit noty ale dnes umí kde kdo. Jako příklad uvedu Unrecognized Entity, kde v úvodu Morbo předvádí detailní práci na vrchu soupravy – poslechněte tu kombinaci ride/hi-hat. Nebo mohu zmínit temnější Parasite, která i díky podpoře kláves zavání prog metalem (to i Inner Consciousness) a brnkne snad až o Nocturnus, aby se v zápětí přelila do Twisted Priorities, jež má až psychedelický nádech a má tak nějak šanci stát se něčím, čím je How Could I u Cynic. A co On the Path to Oblivion a její vykoordinovaný, profesorský, rytmický úvod? Ta se nebojí sáhnout ani po epičtějších akordech, na něž jsou navázány pisklavé/plačtivé tóny vazeb, které následně přes nosný, rytmikou obracený motiv ukončí dokonce náklep, po němž se skladba vrací ke svému původu. V této skladbě vidím budoucnost kapely, protože říká, kolik toho dokáží do jedné věci nacpat, aniž by toho bylo příliš.

Od debutu Mindwork v luxusním zvuku čekejte precizní kytarovou práci, stejná kritéria samozřejmě splňují i kytarová sóla, v nichž se pracuje s náladou a podkladem, promyšlené i nejednoduché rytmické figury a parádní technické metalové riffování, které se občas nebojí přiznat, odkud vítr - ovšem vždy svěží - vane. Navíc dobarveno klávesami a pestrými a chytlavými zpěvovými linkami. Tleskám!

PS: Abych vlastně jen nechválil, ještě drobnou výtku ke zpěvu, tedy jeho hlavní deathmetalové - nakřáplé, sušší - poloze: ta mi v tak úhledné muzice, jakou kluci hrají, ne neseděla, je to obdoba jako u mnou zmíněného nazvučení bubnů, ale musel jsem ji chvíli vstřebávat.