Tak se nám po téměř třech letech znovu připomínají dánští "fusion future" metalisté Mnemic a to se svojí netrpělivě očekávanou třetí řadovkou Passenger. Kdo sleduje dění ohledně téhle kapely, určitě zaznamenal personální problémy s postem vokalisty, počínaje odchodem Brada Pi...ehm, Michaela Bøgballeho, v září minulého roku, přes epizodní působení Tonyho Jelencoviche až po příchod Guillaume Bideaua (doporučuji řídit se radou samotného vlastníka tohoto jména a "don’t even try to pronounce that shit!!") z frantíků Scarve (mimochodem, tahle kapela se zdá být zajímavým zdrojem hudebníků pro skandinávské kapely, viz. například permanentní "vypůjčení" jejich bubeníka do Soilwork).

Tématicky je novinka postavena na myšlenkách a filozofii existencialismu, inspiraci našla kapela rovněž v kultovním filmu Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná Odyssea. Tyto tématické zdroje jsou patrné nejvíce hlavně v klipovce Meaningless, případně také ve dvojce In the Nothingness Black, ale jinak jsem se nesnažil textovou složku nijak hlouběji pitvat. Každopádně názvy skladeb toho moc smysluplného nenapovídají :-)

O produkci se tentokrát postarali Christian Olde Wolbers (Fear Factory) a Warren Riker (Down, Crowbar, The Fugees) v losangeleských Track Record Studios (natáčeli zde mimo jiné Kiss, Megadeth nebo Aerosmith), a jak se jim zadařilo, lze posoudit už při industriálním "skorointru" Humanaut. Bohužel se tu potvrzuje, že známá jména nejsou vždy zárukou vynikajícího výsledku. Spíše jen uspokojivého. Vše je sice čistě a profesionálně nazvučeno, ale za sonickou hradbou kytar (těch hlavně) a bicích, známou z předchozích dvou řadových desek to slyšitelně pokulhává. Oceňuji sice sympatickou snahu dánských thrasherů vymanit se ze stereotypu nahrávání v Antfarmu, nicméně tohle opravdu nebyl příliš šťastný tah. To si za pět minut dvanáct zřejmě uvědomila i samotná kapela a tak se k několikanásobnému držiteli dánské obdoby Grammy za produkci, maestru Madsenovi, vrátila alespoň na výsledné mixování.

S první regulérní skladbou In the Nothingness Black přichází bohužel další rozčarování. Jelikož s vokální prací pana Bideaua ve Scarve jsem neměl žádné zkušenosti, neměl jsem tudíž ani nejmenší ponětí, co mě čeká, to, co se na mě vyvalilo....takhle teda fakt ne... Ve své agresivní hlasové poloze zní nováček za mikrofonem značně monotónně a hlavně zoufale neoriginálně (v určitých chvílích lze zaslechnout uřvané frázování typu Slipknot) a v čistých pasážích (hlavně refrénech, mnohdy vcelku povedených) je zas jakoby odrazem celé US nu-metal scény...nemůžu si pomoct, ale prostě v jeho hlase ty Papa Roach slyším. Na nepříčetná vokální zvěrstva Michaela Bøgballeho tedy zapomeňte, i když pravda chvílema se s tím jeho nástupce pere celkem úspěšně, ale co naplat, prostě tam tu animální nasranost nemá. Respektive možná má, ale jeho výsledný projev rozhodně není takovou dělovkou do ksichtu jako v případě jeho předchůdce.

Co se týče samotné struktury skladeb, takové aranžérské a kompoziční vychytávky jaké byly k nalezení na Mechanical Spin Phenomena nebo Audio Injected Soul zde bohužel také nejsou. Jedná se o poměrně neinvenční a stokrát omleté zasekávačky a moderně thrashové riffovky. Zajímavým oživením je sice virtuózní sólo v Meaningless (spoluatorem této skladby je mimochodem producent Roy Z, předpokládám tedy, že i to sólo si tam nahrál sám) a nezklamou ani typické klávesové podklady, jinak ale skladby příliš mnoho zajímavých momentů nenabízejí. Hlavně druhá polovina alba je už opravdu dosti nezajímavou, monotónní a několikrát opakovanou vatou, za "vrchol" alba tak lze považovat první čtyři songy. Vypíchnout se dá hlavně chytlavý refrén v již několikrát zmiňované hitovce Meaningless, nebo kytarová vyhrávka v Psykorgasm - zde se údajně jako hosté pěvecky projevili i Jeff Walker (ex-Carcass) a Shane Embury z Napalm Death, předpokládám, že si toho ale v té chaotické změti vokálů bez vlastní identity ani nevšimnete. Nezbývá než bohužel konstatovat, že se tímto Mnemic postarali o jedno z nějvětších zklamání letošního roku (resp. toho nadcházejícího, datum vydání je stanoveno na leden 2007).

Olalá a olelé, to je kritiky… a musím říci, že zčásti i oprávněné. Je doufám jasné, že Mnemic opět nabízejí více než chutný průlet moderními směry, ale tak si tak říkám, je to dost nebo už v dnešní době málo? Málo možná, pro někoho určitě, ale pravdou pravdoucí je, že to vše dělají velmi lišácky, protože na vás každou chvíli vyrazí buďto skvostně udělaný zpěv, který mne osobně v těch zpěvných kouscích zpočátku dost vadil, jelikož to opravdu někdy moc zavání až tím americkým NU, nebo třeba delikátní lichý otáčející rytmus/riff, neočekávaný zvuk, aranž… to z Mnemic stále dělá dost atraktivní těleso na to, aby si zasloužili hodnocení možná i k 8 pts z 10. Po dvou deskách, které ale byly na podobném založeny, je to možná méně než bych od novinky čekal anebo naopak pouze to, na co fans kapely čekali.

Guillaume jako novic s hlasovým aparátem je sice skvělý zpěvák, dokonce bych řekl že více než to, ale prostě mi seděl daleko více ve Scarve, i když v Mnemic se svým hlasem předvádí neuvěřitelný prasárny a až dechberoucí variabilitu. Škála barevnosti jeho svalového instrumentu a jednotlivých vokálních prolínání (skoro by si člověk i myslel, že těch zpěváků je na Passenger alespoň pět) je úžasná, ale prostě nevím nevím, Michael „Pitt“ mi v Mnemic s jeho třemi hlavními polohami seděl daleko víc.

Výsledek je ale určitě ten, že Mnemic mají třetí desku, dobrou i kvalitní desku zároveň, ale opravdu nijak extra vybočující z žánrového rozptylu. A jeden z mých osobních favoritů? Stuck Here s Meshu pasáží proloženou Airwolfovskou hypnózou :)