Na před dvěma a půl rokem recenzované prvotině Redemption zúročila koncertně ošlehaná jistota českého melodického death (/thrash až heavy) metalu svoji do té doby vykonanou práci a v její stříbrné drážky zaklela své tehdejší best of, které zafungovalo. Vloni vyšla Mortifilia s kůží na trh podruhé. Povedlo se opět? Než to vezmu malinko obšírněji a bez předbíhání, troufnu si konstatovat, že v podstatě ano.
Věci prý prodává obal. Pokud to (ke smůle těch skutečně kvalitních věcí) je pravdaMortifilii to nadále dobře maže a ve svém ranku je na domácích kolbištích zavedenou značkou. Aktuální deska je Redemption důstojným nástupcem, na jejím svědomí pak nechávám, jak moc se chtěla nebo nechtěla od jeho odkazu odpoutat a jestli se to povedlo.a ne zas jenom reklamní konstrukce, tak každý obal, který jde stranou stáda (tedy v tomto případě nevyřvává za každou cenu, že se hraje death metal), má bod k dobru. Coveru s expresivně laděnou malbou ve spojení s nevšední, ale lákavou barevnou modro/oranžovou kombinací možná trochu vadí jenom zbytečně dominující (jinak samozřejmě povedené) větevnaté logo. Foto kapely na zadní straně krabičky, tématicky odkazující na titulní motiv, je taktéž pěkným nápadem.
Zvuk z Hellsoundu oproti Redemption ubral bicím na výškách a vyznění celé soupravy zkonkrétnil, kytary trochu usadil a zcuknul dohromady, Standovu basu nepatrně namlasknul. Na tuzemské poměry celkově lehký nadstandard. To zcuknutí se zároveň týká výrazu celé desky – ve srovnání s předchůdkyní působí kompaktněji a ano, přestože o tempovou ani další barevnost rozhodně nouze není

(znatelně víc se pracuje třeba s kytarovými linkami), zdá se, že i jednotvárněji. Možné vysvětlení je třeba v autorství, kdy všechno na Embrace spočinulo na bedrech Františka Knetla, kdežto na debutu měl k ruce ještě bubeníka Pavla Vrbu.
Textová tématika pokračuje v nastolené linii, sežrat to dostávají různé mordparty a likvidační komanda (opět antikřesťanská revolta, nově náckové), stejně jako v minulosti je reflektováno domácí násilí, sem tam probleskne trocha té filozofie.
Shrnutí: Mortifilii to nadále dobře maže a ve svém ranku je na domácích kolbištích zavedenou značkou. Aktuální deska je Redemption důstojným nástupcem, na jejím svědomí pak nechávám, jak moc se chtěla nebo nechtěla od jeho odkazu odpoutat a jestli se to povedlo. V Embrace slyším sice záležitost muzikantsky dospělejší, trošku jí ale chybí ta správná pachuť a celkový dravější feeling počinu předchozího. Milovníci starých pořádků si přesto opět pochrochtají, ti nějakého výraznějšího vývoje chtiví určitě aspoň uznale pokývají hlavou, jaké že to šviháky tady taky máme.