Až pracička z dalekého Španělska musela zúročit sedmiletou systematickou práci Mortifilie a přijít s nabídkou, po jejíž realizaci mezi svými drápky pevně sevřela blyštivý debutní kotouček. To CD je nakažlivé.
Zaznamenaný materiál vycházející z odkazu prapodstaty švédského death metalu sice může vyvolat otazníky ohledně původnosti tvorby a nemusí se zavděčit každému, jeho přínos ale stojí v tomto případě asi trošku někde jinde. Na dávno odzkoušený a fungující základ, z něhož si Mortifilia bere to nejlepší, jsou roubovány životaschopné a chytlavé melodie, které sušičtí umějí jako u nás v podobném balení asi nikdo. Přidají-li se obstojné a v rámci mantinelů zvládnuté aranže, vyleze

z toho muzika, která všechno říká na rovinu a mluví tím, že člověka prostě chytí. Cestu z občas slepnoucí uličky lehce nadprůměrně napsaných anglických textů, semtam balancujících na hraně obvyklého klišé (dobro kontra zlo, náboženství atd.), ukazuje hned úvodní povedeně zpracovaný naturalistický obraz Just Funny Day. Je dobře, že Mortifilia v podstatě neparticipuje na trendu dalšího provařování göteborského soundu a soustřeďuje se na rozvíjení první vlny, jak byla definována v raných obdobích Edge Of Sanity (hodně je jich opět v Just Funny Day), Dismember a dalších dnes již klasiků, ačkoliv její kytary přece jen tolik nechrastí. Zvuk vůbec (udělaný v Hellsoundu) je celkově hodnější a konkrétnější než by tomu bylo před patnácti lety v Sunlightu, což je finálnímu vyznění nahrávky k dobru. Jen z úvodu titulní Redemption mám pocit, že tam harmonicky není vše úplně košer, možná ale jde o záměr a já to zbaštil i s navijákem. Pro zájemce o vzdušný písničkový death metal nabitý melodikou je Redemption jistota.