Autor: 83 Uživatelé: 80 Tvé hodnocení: hodnoť
The Tower

MOTORPSYCHO - The Tower

The Tower je obrovská a mistrná porce progresivní muziky na mnoho poslechů. Obsahuje nejen ty „na první dobrou“, ale i harmonicky a dějově složité pasáže, oddychové části i zlověstné disharmonie.

MotorpsychoNorští Motorpsycho rozhodně nepatří mezi kapely, na jejichž desky by se čekalo dlouho. Téměř tři dekády na scéně, dvacet dlouhohrajících alb, k tomu připočtěme živáky, kolaborace a EP. Sečteno podtrženo, dohromady to jsou desítky hodin hudby. Ta se od jejich počátků dost proměnila – od alternativního, spíše melancholicky laděného rocku až po epické kompozice a výlety do zlaté éry progresivního rocku, respektive do 70. let minulého století. Jednoznačnější profilace a zaškatulkování však není u Norů možná, jsou jako chameleoni. Jediným pojítkem mezi všemi jejich nahrávkami tak může být spíš feeling než konkrétní určení žánru. A tím je introvertnost a jistá diskrétnost. Motorpsycho se na svých nahrávkách snaží říct záměrně „méně“, než že by posluchače bombardovali miliardou hudebních nápadů. Výsledkem bývá, že až přibývající poslechy prozradí promyšlenost stavby jejich písniček.

Je to případ i The Tower - počinu, který čítá deset skladeb a trvá bezmála hodinu a půl. Podílel se na něm i nový bubeník Tomas Järmyr (Zu), který po deseti letech v kapele nahradil Kennetha Kapstada. Stěžejní duo ale zůstává stejné - Bent Sæther a Hans Magnus Ryan. Deska je ovšem o poznání tvrdší a místy i explozivnější než předešlá Here Be Monsters. A také o dost variabilnější. Čekejte nečekané, nespěchejte, pouze se ponořte do oparu psychedelie.

MotorpsychoS prvními tóny titulní písně se otevírá časoprostor, tklivé tóny kláves evokují staré dobré Genesis s Peterem Gabrielem, následuje mohutný stonerockový riff a od té chvíle se skladba neustále proměňuje a kráčí pořád kupředu, nechybí dlouhé instrumentální plochy, sóla a krásná, zasněná atmosféra. Opravdový progrockový majstrštyk. Druhá Bartok of the Universe je proti tomu výrazově střídmější, ale zas mnohem větší hitovka. Střednětempý hard rock, který silně připomíná klasiky Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Anebo taky současnou tvorbu Mastodon. Nechybí ani typické střídání vokálů ve sloce a refrénu, tak jako tomu je u Branna Dailora a spol. A.S.F.E. je pořádná acidrocková jízda, ale po ní přijde zklidnění. Desetiminutová Intrepid Explorer je pocta raným Pink Floyd, ovšem podaná v kabátu ušitém v 21. století. Ústřední pěvecká linka jen nadhodí ladění a tón celé věci, zhruba po třech minutách se píseň začne obtáčet kolem bublavého baskytarového motivu a roste a roste. Motorpsycho tyhle pasáže, kde se „nic neděje“, umí bravurně. Tu a tam se objeví exotická kytarová linka, vazbení kytar á la Robert Fripp, housle, prostě halucinační jam session, které vodí posluchače jako psa za voňavou kostí. Nakonec se píseň vrací k původnímu motivu. Vše plynule, přirozeně, bez známky kompozičního vynucení nebo nějaké kostrbatosti. Stardust je čistě progfolková věc – akustická kytárka, decentní podkres kláves a samozřejmě introvertní zpěv Sæthera a Ryana.

MotorpsychoMáme za sebou zhruba 35 minut muziky a deska opět začíná nabírat na síle. Následuje In Every Dream Home se zatěžkaným riffem jak vystřiženým od Tommi Iommiho. Výhodou Motorpsycho ovšem je, že inspirace jsou pouze dílčí, nikdy nesledují kompoziční šablonu té které kapely. Takže ani zde nejde o tribute Black Sabbath od A do Z, kteří přece jen měli skladby dost přehledně vystavěné. V první třetině skladby dominuje fantastické kytarové sólo, které posléze ještě umocní klávesy á la King Crimson, píseň přitom končí křehce s flétnou a tichými bubínky. Norové dokážou hravě přetavit přes 45 let staré postupy progových klasiků a zahrát je po svém. Není to tedy žádné skandinávské „retro“. Podobná pocta rokům minulým už tady přitom jednou byla, vzpomeňme na 90. léta a kapely jako Landberk, Anekdoten či Änglagård. Motorpsycho tu a tam sáhnou i po postrockových postupech, třeba superintimní patnáctiminutová A Pacific Sonata se v polovině zlomí a kolem vybrnkávané klavírní melodie se nabalují další a další nástroje, které nabírají na intenzitě, a téma postupně vygraduje, až celá skladba skončí. Úplný výlet do vesmíru a další (kolikátý už?) vrchol alba. A to stále ještě zbývá přes dvacet minut muziky. A finále je velké. The Cuckoo a zejména poslední kolos Ship of Fools jsou psych/rockové jízdy, přitom propracované do posledního puntíku.

Suma sumárum. The Tower je obrovská porce progresivní muziky, jejíž ovoce posluchač pozná po mnoha posleších. Obsahuje jak „na první dobrou“ chytlavé riffy, tak harmonicky i dějově složité pasáže obalené navíc mistrovsky podaným halucinačním oparem. Obsahuje až slunečně oddychové momenty, ale i zlověstné disharmonické pasáže, při nichž je pořádně zataženo. Škála hudebních emocí je tu prostě přebohatá. Tenhle výlet do stratosférických výšin se Motorpsycho nadmíru povedl.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

Tušil jsem, že to pro tebe nebude. Ale na jeden poslech to fakt není ;-)

jako jsou tu super momenty, ale celkove me to v ty dylce nesesmahlo, moc old school asi :)

zkus camel driver, v záři jedou Evropou a 9.9. v neděli budou v Mostě www.youtube.com/watch?v=rCctgKElZ0A

Koukal jsem na ten klípek, fakt zajímavý :-) Čekal jsem, že obrázky udělají spíš k otvíráku, ale tam by zas muzika dominovala, tady je to fifty fifty.

aktuálně

diskuze