První dlouhohrající deska belgického ztělesnění ďáblovy lehkomyslnosti dá svojí hrubozrnnou směsicí brutálního death metalu a pulzujícího grindcoru vzpomenout nejenom na zlaté časy DISGORGEa DISAVOWED (album u sebe (za)míchal právě Robbe Kok), ale také na žánrově spřízněné OUTCAST (dvojice Pieter a Tim se zde ve dvou válcích objevují, sice jen jako šedé myšky, ale objevují) nebo na FOMULA FICTION.
Pro fanouška moderních postupů, novátorské produkce a bariérových průlomů to

znamená sice jen kapku v moři, ale kouzlo kapele vlastní upřít nelze. Zajímavý kytarový motiv nebo suverénní bubenický exhibicionismus se tu a tam nahrávkou mihne. Nezahálejí ani hosté. Ovšem to ani ono atraktivnosti relativně bezbarvé, s trochou smůly apatické a bezkrevné nahrávky v konstantním tempu nezvedne. O to víc mě mrzí pasivní přístup kapely k nové smrtškole, k novým kombinacím, ke všemu, co by mi připomnělo rok 2010. Kompozice smrdí začpělým oldschoolem. Sice s destruktivními úmysly a hroší náturou, ale jinak skomírajícími a lineárními.
Snadné není ani se bez úhony vypořádat s křečovitými lyrickými kompozicemi poodhalujícími autorův pohled na sociální hodnoty současné společnosti, kterou sleduje jak z pohledu podnapilé prostitutky, štvané zvěře s horkou krví v těle, tak i z pohledu finančně zajištěného podnikatele nebo nájemníka psychiatrické léčebny. A silnou stránkou není ani samotný zpěv, který mi svojí bezbarevností víc než motorovou pilu připomíná poplašnou sirénu. Vycítit nějaké hmatatelné napětí, kompoziční důvtip, důraz na rozčleněná rytmická rozhranní s přechody a stopkami nebo na exaktní zpracování je pro posluchače opravdový oříšek. Všechny nápady (a že ne vždy stojí za zlámanou grešli) zanikají díky nulovému rozvedení, rozvětvení, důmyslnějšímu propracování či kumulující emocionální dráždivosti již v zárodku. Svým rozčleněním - rozsekaným jako čerstvě dovezené telecí - mě ale

B.D.M.F. baví. Je to parádní věc, jediná fakt dobrá věc, která mi připomíná rozbouřené moře (Dokonalá bouře), povodně z ‘97/‘98 nebo klasickou groove/slamming brutal deathmetalovou houpačku ve stylu amerických kapel s jediným rozdílem: že místo mozku je umístěná jaderná hlavice. Palec nahoru zvedám i v případě následují The Cleansing, která nosným riffem přímo navazuje na předešlou skladbu. V zásadě jí však nijak nerozvíjí a končí asi tak, jako když utne. Blbě!
MURDER INTENTIONS mají s rozvinutím základní myšlenky problémy. Tu a tam zazní parádní bicí salva (Corpse Explosion), tu a tam zase rozzuřený pterodaktyl (Failed Humanity). Kdybych se měl ale zpětně rozhodovat, co mi dělá lépe, jestli ocelový kartáč nebo tahle bouřka, asi bych tenhle článek nikdy nenapsal…