Bicí, křik, piano… a PIANO. Křik, piano, bicí… a BICÍ. Piano, bicí, křik… a KŘIK. PIANO, BICÍ, KŘIK… a My Own Private Alaska. Říká se, že po trojí aplikaci heroinu se člověk stává psychicky závislým a po několika týdnech nastává fyzická závislost, safra, ovšem ve srovnání s cédéčkem MOPA může heroinové svinstvo blednout závistí. První poslech a není cesty zpět, akutní vzplanutí, které trvá a trvá, totální závislost. Zda-li mě něco na materiálu francouzů My Own Private Alaska překvapilo, tak to je určitě v první řadě intenzita s jakou začnete album od prvních tónů milovat, žádné pomalé hledání proč a jak, žádné objevování tajů, pěkně šup přímo do hlavinky. Zdá se mi, že deska vydá vše hned napoprvé, ale o to je podivuhodnější, že to poprvé chcete slyšet pořád a pořád dokola.
My Own Private Alaska je na první dojem zvláštní uskupení, přeci jen sestava

piano, bicí a křik se jen tak často neslyší, napadají mě snad jen rakouští The Scarabeusdream, ale ti jsou přeci jen drobet někde jinde. MOPA je syrové, ohlodané na kost, zbavené všech kabaretních pozlátek, jen hluboká tma s šesti zářícími body, na cokoliv narazíte, tak je reakcí neutěšitelný KŘIK. Samota, strach a otevřené dveře poblíž, kterými se už už blíží neidentifikovatelné, zlověstné a hladové... a nejdou zavřít.
Hlavní prim hraje ústřední dvojice piano a jekot, bicí bych viděl jako určitý stmelující prvek mezi nervními černobílými klapkami a neúnavným řevem, určitě mají svou hodnotu, leč někdo to odskákat musel. Piano je opravdu piááánko, zlomený, na dně, světem odepsaný pianista přehrává to své poslední blues v zakouřeném baru plného stejných existencí. No ju, pohodička, maličko posmutnělé, odevzdané melodie se převalují sem a tam, nic nenutí, jen popisují. Na stisknutí spouště je tady beznadějný, vypjatý křik na pokraji sil. A opět My Own Private Alaska ukazují, že ječet se musí umět, a když někdo umí, tak umí, parádní frázování, tu ukřičeně, tu hluboce, tu táhle, tu štěkavě, tu se recituje, ale vždy máte pocit, že hlasivky musí trpět jak nebožák natažený na skřipci. Super je také hraní si se slovíčky, texty nejsou žádný eposy, ale pár vět, pár slov… „Kill me twice, kiss me first!“ I když je celá deska vážnější, tak se vždy neubráním menšímu úsměvu při začátku čtvrté Kill Me Twice, neb začíná jen samotným křikem bez nástrojů, a ať jakkoliv My Own Private Alaska miluju, nemůžu si pomoci, ale vždy si vzpomenu na video, které kolovalo po netu, kde nějaký black metalista zpíval na nějaké zahraniční soutěži typu Superstar, hehe. Nu nic, proklaté video.
Deska je vcelku krátká, pět pekel plus jedno klavírní oddechnutí na závěr. Jede se spíš v mírnějším tempu, výrazně svižnější je snad jen předposlední I Am an Island, ale aby se to nepřehnalo, tak jen ve svém začátku, neb se pak

zvrhne v totální bahno bahen, docela zlo. Rád bych ještě vyzdvihnul třetí pecku Ego Zero, docela romantika, ale tím nenuceným pianem a jemným dozvukem v hlasu mě dostala. Ono teda nemá cenu cokoliv vyzdvihovat nad jiné, neb MOPA je vyvážené, a když nad tím tak přemýšlím, tak jsem snad nenašel slabšího místa, teda ne snad, nenašel, a basta!
Milým zjištěním je informace, že jedna ze zastávek nastávajícího evropské turné po boku Will Haven se uskuteční i v Praze a to 18. září, kurňa jo! Nádherná deska plná všeho, čeho si můžu na hudbě vážit.