Kdysi, kdesi, četl jsem rozhovor s Matějem Lipským, ve kterém byl přirovnáván k českému Devinu Townsendovi. Nevím, jakým oslím můstkem se k tomuto přirovnání pan tazatel dobral, ale předpokládám, že to nebylo kvůli vlasům, ale spíše kvůli schopnosti obou muzikantů kumulovat kolem sebe spousty nejrůznějších umělců a tvořit, či se snažit tvořit, originální hudbu. Panu Townsendovi sežeru téměř všechno a o tom, že to má pod svými pěti rákosníčkovými vlasy srovnané, nemůže být pochyb. Za tímto bych ale udělal jednu velkou tečku, pak dlouhou pomlku a dodal bych, že Matěj Lipský se snaží být originální (což se mi líbí) a snaží se vytvořit dílo, které bude kloubit různé žánry (crossover) a implementovat a zkoušet různé postupy (experimental). Nic víc, nic míň.
Digipack Garden Of Wishes je opravdu krásný. Je to už podruhé během krátkého období, kdy se mi do rukou dostalo CD, které má i přidanou hodnotu pro nevidomé (asi nějaký trend, neasi?). A co dál? Potěší i vlepená knížečka s anglickými texty a volným českým překladem (či naopak, česká poezie volně přeložená do jazyka Shakespearova?). No a? Na jejím konci, stejně jako na konci této recenze, narazíte na ukrutně dlouhý seznam lidí, kteří se na desce podíleli – tu někdo přihodil kytarové sólo, tu jiný sborově hýknul, tamto zase fouknul do saxíku, onde drnknul do ukulele. Promluvil i děda Matěje, pan herec Lubomír Lipský. Hluboká poklona. A první věc, která mi vadí jsou odkazy, kde kdo

už hrál či hraje (to je pak samý ex-Umolousaný kamaše, Mrkvička králíka Rogera, apod.). Musí to bét Maryšo? Ale tohle všechno je jen nu(d)tný balast k hudebnímu obsahu a ten se, jářku, taky moc nevyvedl.
Začátek desky zní když ne nadějně, tak alespoň zajímavě. Na šest krátkých pasáží rozsekaná (skoro)instrumentálka s různými sociálními ruchy přejde do zpívané The Way, která se pokouší o ska/rock/death/metal? Ne a ne! Propojení dobré melodie troskotá na barvě hlasu Markéty Foukalové (za 1.) a tragické snaze ohnout text/refrén do hudby (za 2.). Dost mi to připomíná neumětelství Anhead, ale tam to byla aspoň sranda. To Monika Šramlová tvoří podstatně vydařenější duet s Matějem (prakticky po zbytek desky a její hlas je tím nejkrásnějším, co se dá na The Garden of Wishes slyšet. Nejprve ve Woman (výsledná nálada se pohybuje někde mezi The Gathering (Nighttime Birds) a popem 80. let, která se plynule přehoupne do zpočátku rockové, posléze (bohužel) tancovačkové odrhovačky The Garden. Poprvé se to dá poslouchat, druhé opakování už je nudné a každé další otravné. The Dream je jak ušitá pro romantický film á la Once – prostá, jednoduchá písnička... Morning Star se snaží propojit hip hop, rap, disco a country? Ano, tady je to ukulele opravdu slyšet, ale příště bych prosil raději Ondru Havelku. Ego asi má být vtipné, ale je to spíš k pláči. Tři Sestry jsou v hospodských halekačkách o dvě generace napřed a cokoliv Fanánek udělá, nepůsobí násilně. Děkuju, nechci. Skip, jdu dál. Her Face je tak trochu psychedelická, trochu jakoby s jazzem si hrající (ale to je jako kdybych napsal, že Jackson byl metla), ale ten growling je takovej nějakej divnej, jako vrchní vod Kozla. Westernová (Tenkrát na Západě) Forever… tak přijde vhod a po dlouhé době mám konečně pocit, že slyším skladbu, která má jasnou... hmm... skladbu. The Name je chudším příbuzným Rammstein?, kteří si dali sraz se sborem Gregoriánů? Nebo In Domine Satana (Rotting Christ) v podání Glena Danziga? A zatímco jsem si myslel, že ke konci v The Tears budu relaxovat u jihoamerických bubínků, tak je to „patláma, patláma a žbrluch“, do které se nehodí ani povedené Piškotovo sólo (asi na něj nezbylo místo jinde) a

Jiří „Cíco“ Hudec nemá správný deathmetalový vokál. Pane Lipský (Lubomíre), děkuji alespoň za závěrečné čtení a Zahradu emocí – konečně zase krásná, emotivní skladba, která má dobrý text a není narušována různými experimenty.
Já vám přátelé, kamarádi, opravdu nevím. Buď jsem tuhle desku nepochopil nebo je opravdu tak špatná? Nemyslím si o sobě, že bych byl nepřístupný kloubení různých žánrů a stylů. Myslím si, že ještě dokážu rozpoznat, co je přirozená písnička a co je násilné vršení nápadů za každou cenu. Doufám, že jsem ještě objektivní v pohledu na domácí tvorbu ve vztahu ke světové scéně (pro onDRajse). U hodnocení Negative Face jsem ale tak trochu v (chytré) pasti – jak ohodnotit něco, co mě v polovině případů strašně irituje? Nemám už od začátku proti kapele nějaký blok? (Nemyslím si, protože nevidím jediný důvod). Takže mhouřím oči, dávám 5, ale nejraději bych to „sestřelil“ za 3.5 (pouze hudbu). Pokud si totiž někdy pustím něco, o čem jsem se tady v článku zmínil, tak to bude cokoliv, kde hraje/zpívá Devin, jakýkoliv film s panem Lipským, ale určitě ne tohle CD. .:. 5/10

Jak se chová normální hudební fanoušek? Většinou kupuje alba, která má rád, protože i obecně má rád žánrové směřování kapely. V hudbě Negative Face je ale vše.
Hudba nemá jasný směr a z autorova úmyslu mám pocit, že prostě chtěl udělat co nejpestřejší album, kolekci všeho, jíž vlastně nespojuje nic, co by bylo příznačné jen pro tuto konkrétní kapelu. A pokud toto bylo úmyslem, co si myslet o autorech? Že jsou to nevyrovnaní jedinci, kteří splácali páté přes deváté? Neřekl bych. Album sice zní jako generátor hudebních žánrů, jenž jsou na základě neznámých (Lipského/Mišíkových) vzorečků k sobě pospojovány, ale asi jde již o předem míněný cíl. Z určitého úhlu pohledu by se dalo říci, že byste mohli projíždět Fm-frekvenci a na každé stanici poslechnout jednu píseň a dostanete něco, co by se dalo nazvat jako The Garden of Wishes; za to ale nemusíte utrácet peníze za cd, ale stačí platit koncesi.
Na druhou stranu zas nechci album odsoudit a aby to snad vyznělo, že je tak špatné, jak by se mohlo zdát. Tak to zas není. Když si odmyslím všechny ty

aranžérské a produkční osrávky okolo, které se dějí nad muzikou, Negative Face jsou vlastně takovej garážovej rock/bigbeat, snad až alternativa, což mi připomíná pořekadlo „dobře zabalené prodáš i hovno“ – samozřejmě míněno na muziku. Hudba Negative Face není určena nikomu, ale vlastně všem. Je to obojživelník, hybrid, který se pro své finální vyznění poslouchá docela dobře (pominu-li úvodní intra, tak první část alba zní dobře), ale aranžérsky (žánrově) občas silně zaskřípe, hlavně od půle alba. Pro příklad uvedu píseň č. 9 Navždy, která je dokonalou ukázkou, jak jeden nápad zabije celou píseň.
Věru moudrý z toho nejsem a názor bude ještě pěknou dobu zrát, nicméně 6.5 albu, nebo snad tyátru?, padne akorát. .:. 6.5/10