Nenapsat recenci na oblíbené NEVERMORE by byl asi stejný hřích jako kdyby (dejme tomu) Šéf vynechal ve Zlých narážení svého narozeninového speciálu… NEVERMORE je kapela, která se v průběhu několika let stala nejen mojí srdcovkou, ale tak nějak zaplula do povědomí i dalším z MJC. NEVERMORE vždy dokázali vcelku jednoduchý temný power/prog přetavit do depresivní neurotické nálože napěchované temnými vizemi Warella Danea. The Obsidian Conspiracy tak činí jen zčásti. Je tu sice na kusy trhající devítka She Comes in Colors, svižná titulní The Obsidian Conspiracy, i klasické NEVERMORE záležitosti typu Without Morals nebo And the Maiden Spoke, ale taky je zde spousta odpočinkových pasáží jako třeba Your Poison Throne, Moonrise nebo Emptiness Unobstructed. Celkově je deska hodně pomalá, resp. jsou zde krásné bublající pasáže, při kterých vstávají rozkoší vlasy na hlavě, jsou zde party jako stvořené pro headbanging, je zde možnost objevovat prvky, které jste dosud neměli možnost na předchozích deskách slyšet, přesto se ale nedaří rozptýlit dojem, že The Obsidian Conspiracy zkrátka cosi chybí.

Tedy zpátky k She Comes.... Vůbec bych se nezlobil, kdyby to byl otvírák desky. Jeff zabíjí hned od začátku, basička sice v pozadí, ale jojo, je tam pěkně usazená. Zatímco Jeff sóluje, Warell v pozadí šeptá, téhle skladbě prostě vůbec neškodí to, že se vlastně začne rozjíždět téměř až od druhé minuty. Závěrem sjížděčka po hmatníku, rychlá pravačka a díky, čau. A vzápětí titulní The Obsidian Conspiracy! A stejný model, ale Jeff nastupuje hned od začátku a tentokrát v pozadí válí i Van Williams a pro tohle ho miluju – nejen že krásně všechno žene kupředu, ale dokáže si do toho vymyslet stopky a trochu toho koření v podobě protahovaných přechodů. Zpěv Warella v refrénu je tak vypjatě sladkej (to se ti Kotku nebude líbit) až z toho mrazí. I tenhle vál prostě tlačí a dá se říct, že na něj celou desku čekám. Skok na začátek a jak to všechno začíná. The Termination Proclamation jsou sice opět NEVERMORE, ale už střední tempo, Warell diktátorsky deklamuje i typicky plačtivě protahuje, ale nějak to netáhne, mašina neválcuje vše před sebou na prach, zůstavají tu ležet kamínky obyčejného melodického metalu, sice trochu více kytarově zahuštěného, ale jinak nijak přesvědčivého. Your Poison Throne je na NEVERMORE hodně netradiční „halekačka“, na kterou se ale koncertně bude sázet. Jako zjevení mi pak poprvé přišel závěrečný navrstvený hlas Warella. Drobnost, která ale sakra potěší. Moonrise (Through Mirrors of Death) nejmelodičtější skladba desky, vypjaté sólování, chytlavý refrén, svižný rytmus, takže další taková jistota. Ale je to již vlastně třetí jistota po sobě a zatím se de facto nic pořádného na desce nestalo. Asi při druhém poslechu jsem si vybavil jméno producenta Petera Wicherse. Zajímavá volba, ale možná si ne vždy věděl rady s kytarou Jeffa, která je nejednou požehnaně košatá. O čtyřce And the Maiden Spoke se před vydáním desky mluvilo jako o nejtemnějším kusu s nejpropracovanějším textem. Skladba má textově jistý kingdiamondovský odér, hudební složka je ale konečně správně negativní, nervní, neutěšená. O to více jako pěst na oko působí Emptiness Unobstructed. Rozjuchaná klipovka, která těží z hitového potenciálu refrénu podobně jako Moonrise, ve které ale aspoň tlačí na pilu rytmika. NEVERMORE vždy uměli i vyložené balady, ale na rozdíl od laciných pouťových lákadel některých načančaných grup se vždy jednalo o trochu jinak cílené heartbreakery. Jednou z dalších povedených balad je i The Blue Marble and the New Soul. Deska do této chvíle sice nikam nepelášila, naopak se ještě více zvolnilo, ale tahle skladba vás prostě dokáže spoutat a na chvíli nechat jen tak bezmyšlenkovitě viset v prázdnu. Without Morals opět dominuje úderný riff a osvědčená seattleská značka hovící si v nihilistickém životním postoji. A ve chmurné vizi pokračuje i The Day You Built the Wall – nejlépe nafrázovaná záležitost, kde se kytarová brutalita mísí se zlostí ceděnou mezi zuby. A párty vlastně pokračuje, jelikož She Comes in Colors… Ale to jsme vlastně na konci…

Takže jaká? Nutno zmínit, že v roce 2008 si jak Warell, tak Jeff udělali radost svými sólo počiny - Praises to the War Machine, resp. Zero Order Phase. Osobně bych čekal, že na nich přinesou více experimentu, z čehož nakonec lehce lépe vychází Jeffova sólovka, kdežto Dane se přidržel melodičtější a hitovější formy. Oba si z této nové zkušenosti přinesli na The Obsidian Conspiracy něco nového – Warell se dokáže více položit do zpěvu, nebojí se začít používat i lehké efekty, Jeff se zase pouští až do mnohdy s „guitar hero“ hraničícími výpady.

I přes fakt, že The Obsidian Conspiracy se jeví (a pro mne je) nejslabším počinem v dosavadním šesti albovém přísunu, jedná se o stále výbornou porci temného, snivého, znepokojujícího i adrenalinového hudebního chodu podávaného skvěle sehranou čtyřkou. Tohle prostě i tak jsou NEVERMORE!

S finálním hodnocením i úvodní otevírací řečí souhlasím – Nevermore jsou prostě (a zůstávají) srdcovkou. Škoda jen, že nové album po prvních posleších vůbec nesplnilo očekávání. Albu z hlediska odvedené práce nelze vytknout nic, jen se – asi díky častému střednímu tempu - lehce ztratil onen drive a freneticky hryzavá agrese, jíž kapela na posledních albech disponovala. I riffy jsou dostatečně tvrdé, melodie nápadité, linky rozfrázované a prokomponované a ani v jediném místě nepociťuji, že by zde bylo něco ošizeno, protože skladby jsou skvělé a poměrně odsýpají, ale přesto mám pocit, že kapelu poprvé zastihujeme až moc při hře na jistotu. Nebo v nejistotě? Něco mi zde prostě chybí. Dane sice lehce jinak pracuje se zpěvem a polohami, to si asi osvojil na sólovce, ale Loomis na sebe občas až moc při sólování strhává pozornost a Van Wiliams jakoby taktéž ubral nohu z plynu a celkově své kolegy spíše doprovází (v úvodní The Termination Proclamation ovšem hraje skvěle!). The Obsidian Conspiracy je ale i přes mou mírnou skepsi dobrá deska, jen snad hitovější než ty předchozí. Obsahuje pár nových kytarových (nervních) a zpěvových poloh, ale až moc se drží vlastní sukně, chybí překvapení (The Blue Marble and the New Soul je pro mě asi nejhorší „slaďák”, co udělali) a neobsahuje snad jedinou věc, která by mě hned (a pokaždé) srazila ze židle. A na toto jsem u Nevermore nebyl zvyklý.