Někdy lze jen těžko vyjádřit dojmy z určitých věcí pomocí několika vět, když ve vás vyvolávají tolik různých pocitů, pozitivních i negativních. A tím je v mém případě i tohle album. Omlouvám se tedy všem, kteří si chtěli jen stručně počíst o novince z dílny těchto milovaných i zatracovaných hvězd, ale tohle prostě bez detailů nejde.

Finská (znovu) pětice Nightwish tedy po dlouhém čekání konečně servíruje na stůl svojí šestou řadovou desku a kromě toho, že se jedná o jedno z nejočekávanějších metalových alb letošního roku, tak podle neoficiálních zdrojů i o nejnákladnější album finské hudební historie (label údajně investoval do Dark Passion Play se vším všudy 800 000 €, což mě přijde až nadnesené, ale budiž…). Rovnou dopředu ale musím přiznat určitou míru zklamání z nového materiálu. Tak předně, album je kvalitativně hodně nevyvážené a i po nesčetných posleších na mě působí značně kontroverzně. Kompoziční genialita mistra Holopainena samozřejmě prýští z desky i tentokrát, ale pouze na několika místech a z některých skladeb jsem opravdu hodně rozčarovaný. Dobrá čtvrtina desky by zasloužila vyselektovat nejlepší nápady dohromady a zbytek nelítostně hodit do koše. Možná je to tím, že na Dark Passion Play dal Tuomas větší skladatelský prostor i ostatním členům kapely, na druhou stranu nevěřím, že jsou na tom tak špatně a i sám Tuomas se tu prezentuje několika neskutečně plytkými momenty. Pokud někdy na někoho působili Nightwish kýčovitě, opravdu nevím, co si ti samí lidé řeknou tentokrát, zvlášť poté co urazili tihle Finové od svých začátků tak dlouhou cestu. Spousta skladeb je navíc nepříliš citlivě poslepovaná z několika (ačkoliv úžasných) motivů, které na sebe zrovna moc plynule nenavazují a z alba se tak trochu ztrácí přirozenost. Zaslouží sice uznání za variabilitu, stejně jako nedosažitelný opus Once, ale na rozdíl od něj mu chybí jakási celistvost a 3 roky starý předchůdce tak zůstává jednoznačně nepřekonán, ačkoliv aktuální výtvor mu dokáže několikrát šlápnout na patu.

Co říci k Anette Olzon, švédské nástupkyni kdysi zbožňované Tarjy? Asi těžko bude někdo pochybovat o Anettiných pěveckých kvalitách, ale její zpěv nemusí sednout každému. Její hudební minulost se pohybovala ve spíše pop/rock/AOR vodách, kde ji to rozhodně slušelo o poznání víc (zájemci nechť se shánějí po albech skupiny jménem Alyson Avenue). Její zpěv se sice dobře poslouchá, má i příjemnou barvu hlasu, hlavní problém je ale podle mě v tom, že se do Nightwish moc nehodí. Jednak svým projevem dokáže "změkčit", někdy dokonce i "zkýčovatět" původně jinak orientované písně a jednak jsou díky ní Nightwish nyní mnohem více zaměnitelní s ostatními female fronted metal bandy (namátkou mě napadají např. Within Temptation, kteří jsou na Dark Passion Play kolikrát nebezpečně často slyšet). Obecně dokážu pochopit důvody, které vedly skupinu k výběru právě zkušené Anette (dáma je hodně při zemi a na nic si nehraje, takže asi není důvod obávat se jakýchkoli hvězdných manýrů), ale z čistě komerčního hlediska někomu možná může přijít zvláštní, proč po charismatické osmadvacetileté krásce, která si u fans dobyla téměř kultovní status, angažují šestatřicetiletou vdanou maminu, ač prozatím se prezentující s nemenším charismatem. Tohle bych ale asi nerad dál rozpitvával, protože se samotnou hudební náplní i jejím pěveckým výkonem na albu to nemá příliš společného... Takže k věci:

1) The Poet and the Pendulum - monstrózně vyhlížející 14-minutový soundtrack k pocitům, které zažíval hlavní mozek kapely, Tuomas Holopainen, v osudovém roce 2005. Dusno před koncem turné, krize s Tarjou, její vyhazov, nátlak médií. Frustrace, smutek, temno...skladba prochází několika různými náladami, sólující nevinné chlapecké soprány se střídají s valícím se londýnským orchestrem a drtivým sborovým refrénem a ty zase s thrashovými riffy nebo měkkým Anettiným zpěvem. Není tajemstvím, že na úvod alba je zařazena naprosto záměrně, představit hned od začátku všechny podoby alba a má být jaksi tím, čím byla na minulém albu zcela geniální Ghost Love Score. Díky síle použitých motivů by na to částečně i měla, ale právě tady se projevuje problém s propojením všech částí tak, aby působily neroztříštěně a jako jedna skladba.

2) Bye Bye Beautiful - přímočará a chytlavá, zároveň však stojící na tvrdých riffech a Marcovu nezaměnitelnému řevu v refrénu - tahle skladba svého pomyslného předchůdce Wish I Had an Angel poráží na plné čáře. Text není o nikom jiném než o Tarje a celá píseň tak dohromady působí jako hořkosladké rozloučení včetně pár sdělení mezi řádky.

3) Amaranth - díky velice chytlavému refrénu (možná až moc) ideální píseň pro pilotní singl, přesto velice kvalitně zkomponovaná a vystavěná. Kdo slyšel čistě orchestrální verzi téhle skladby ze singlu, měl možnost se přesvědčit nejen o úchvatných a propracovaných aranžích, které vyvolávají až husí kůži, ale i o tom, jak moc dokáže posunout Anettin až příliš přístupný hlas skladbu do úplně jiné roviny...bohužel.

4) Cadence of Her Last Breath - tady už si ale říkáte "co to sakra....???" Tohle jsou Nightwish? Nejsou to Evanescence? Nebo Within Temptation? Nebo snad něco horšího? Ono se možná nejedná o zas tak příšernou skladbu, orchestr v aranžích opět výborný, hlavní problém tkví v tom, že ze skladby až nechutně čpí podbízení se americkému trhu, vše je zaranžováno tak typicky kýčovitě "dramaticky" a "nu-metalově", bez jediného opravdu silného motivu a celek tak pouze částečně zachraňuje Emppuovo sólo a následná pasáž, kdy máte aspoň chvíli pocit, že kluci na to klišé kašlou a chtějí si prostě jen trochu zadrtit...

5) Master Passion Greed - sice nejtvrdší song na albu, ale tak trochu křečovitě nejtvrdší - tohle vás prostě nerozdrtí tak jako Romanticide nebo Dead Gardens...přesto bezpochyby výborná skladba, vzhledem k textu (údajně pojednává o Marcelovi, Tarjině manželovi) odzpívaná pouze nervním vokálem Marca Hietaly. Skvělý rozmáchlý refrén, následovaný uprostřed skladby chytlavými kytarovými melodiemi, které jakoby vypadly z tvorby starších Children Of Bodom.

6) Eva - snad nejhorší píseň, kterou Tuomas za posledních pár let složil. Na Kuolema Tekee Taiteilijan byly alespoň nějaké hlubší emoce, tady ale není snad vůbec nic, ani jedna zajímavá nota. A nezachrání to ani symfoňák, ani početný sbor a už vůbec ne Anette. Nuda, kýč, unylost...

7) Sahara - ač je tahle věc jedno velké klišé, jedná se o jednu z nejlepších skladeb na albu. Blízkovýchodní motivy v metalové hudbě jsou sice už hodně zprofanovanou záležitostí, ale tady to prostě funguje, ať už jsou to klávesy, orchestr, zajímavé rytmy nebo Anettin zpěv, kdy si na konci střihne i takové ty divoženkovské vokály, jako kdysi Tarja v The Siren...

8) Whoever Brings the Night - orchestr místy zase řádí jak z hollywoodského soundtracku, ale jinak vám toho z téhle skladby moc v hlavě nezůstane, riffuje se sice hodně, ale refrén je úplně o ničem a navíc zase cítím pachuť módní americké produkce.

9) For the Heart I Once Had - z téhle písně čiší jakási nostalgie, přívětivá něžnost i smutek zároveň a možná právě proto jsem si jí oblíbil. Kytarová melodie může působit možná až moc líbivě, ale třeba pro takovou Anette vypadá tahle skladba jakoby napsaná na míru a moc jí to tady sluší. I přes bohaté aranže, zvláště v refrénu, působí celek hodně intimně, možná i díky skvělému textu...

10) The Islander - moc na album nezapadá, ale zase mu dodává rozmanitost. Pochází čistě z autorské dílny pana Hietaly a působí jako exhumace nějakého tradičního irského popěvku, takže pouze akustické kytary, píšťaly, dudy a zpěv jak z hospody v kruhu přátel. Přesto povedené. Jako reklama na Tullamorku ideální...

11) Last of the Wilds - z "ostrovana" se za zvuků průtrže mračen pokračuje v keltské atmosféře, tentokrát se už ale v čistě instrumentální skladbě přidávají k houslím, dudám, píšťalám a jiným původním nástrojům i zkreslené kytary a bicí a skupina si pohrává s několika typicky tradičními motivy. Pravda, do kolen to člověka zrovna nedostane, přesto se to poslouchá víc než příjemně. Znovu povedené.

12) 7 Days to the Wolves - další z řady majestátních, epických záležitostí s mohutným refrénem a několika skvělými, často se střídajícími motivy, podpořené grandiózním orchestrem. Na druhou stranu, kromě refrénu, houslového sóla, nebo orchestru vás už toho tady na konci alba zas tak moc neoslní.

13) Meadows of Heaven - chápu záměr téhle skladby, jakési vyklidnění na konec, Tuomasova vzpomínka na dětství, bohužel se ale zase skladatelky utápí v unylosti a kýči a tenhle pocit navíc stejně jako v Evě podporuje nudně patetická Anette. Zařazení černošského gospel sboru je sice hezký nápad a spolu se záseky orchestru a kytar na konci skladbu alespoň trochu oživují, ale zachránit ji nedokáží...

Resumé je jednoduché: Once, který před třemi lety přesvědčil o kvalitách téhle skupiny nejednoho odpůrce i spoustu do té doby nestranných lidí, zůstal nepřekonán a je otázkou, zda-li k tomu ještě někdy dojde. Dark Passion Play na svého předchůdce sice téměř ve všem navazuje, kvalitativně se ale jedná o sestup několik let zpět. K výběru zpěvačky už asi nemám co více bych dodal, takže asi jen jediné: Tarja nepřekonána...

Co já bych k tomu ještě tak řekl? Asi to, ze Najfiš nijak neposlouchám, ale Once je povedená deska. Na novince je několik silných momentů a je jedno, zda je to díky orchestriádě či zpěvu (oběma). Sice Anette nijak nepřekvapila a je z jejího projevu cítit hodně Anneke (ex-Gathering; jasnej příklad je Cadence of Her Last Breath) a jakási Abba aura, ale její projev mi je příjemný, i když působí trochu měkce. Na desce je ale bohužel mnoho celkové vaty a neřekl bych, že to sahá na paty alespoň těm WT, které jsem ocenil číslem 7.
Tak třeba v Bye Bye Beautiful je odtrhávanej rif (a na celém albu jich je několik; dnes velmi moderní a používaný postup k navození hopsavé šlapavosti) jak z Only for the Weak (In Flames Clayman), Amaranth také přežiju, ale je to snad song od Roxette. Eva. Co to má co na desce dělat? Oplodňovák na prcání samiček, který sbalíš na akci. Možná se na to některé ještě chytnou… a to samé je For Heart I Once Had. Ač slušnej refrén, prostě tohle patří do rádia. Ale oni i Nightwish patřej do rádia, tak je to asi v pořádku. V Islander se na povrch opět dostávaj píšťalky a Irsko. Takže trochu lidovky, která opět moc neba a nechá vzpomenout tak na Statečné srdce. Ale Nightwish to nestačí a hra na Skyclad pokračuje další Last of the Wilds. Trochu zachraňuje 7 Days…, ale co přijde s posledním válem, to už je na mě taky moc a zrovna ten gospel mi ježí i vlasy, i když nápad bych ocenit dokázal.

Takže jak? Na desce některé úseky působí moc pateticky, některé baladicky, některé trochu nesourodě/rozdrobeně a chybí jim pojítko. Dark Passion Play prostě postrádá kompletní sílu a těch několik momentů/písní na dosažení vavřínů nestačí. Určitě ne vyloženě špatné album, ale jaksi nedomyšlené ve svém konceptu, pojetí a někdy i provedení. Je to vlastně podobné jako s posledními Root, k těm chovám podobné rozpaky.