Autor: 100 Uživatelé: 90 Tvé hodnocení: hodnoť
Annihilation of the Wicked

NILE - Annihilation of the Wicked

Nová deska Nile dobře ilustruje stav death metalu, který se letos dožívá dvaceti let existence. I když tento věk se nedá přesně určit, deska Seven Churches od Possessed by měla být považována za určitý přelom v thrash metalu, který se pánům zdál poněkud měkký.

Zpět ale k současnosti. I když se to zdá podivuhodné, death se postupem času etabloval a dále diferencoval do menších odnoží. Za těch dvacet let už vyšlo pár set desek z kovu smrti, z nichž dobrých dvacet platí za zlatý fond. Vývoj však ukázal na jednu jasně prokazatelnou vlastnost tohoto extrémního stylu – jeho ortodoxnost a dogmatičnost (např. když Pestilence, kteří platili za vyhraněně deathovou kapelu, přišli s takřka revolučním albem Spheres s nepřehlédnutelnými prvky jazzu, narazili na nepochopení posluchačů). Už Miles Davis ukázal, že budoucnost moderní hudby je ve fúzi různých žánrů, takoví Anthrax předpověděli vznik nu-metalu (Bring the Noise) atd. Bohužel, death sám o sobě tohle nedokáže (Obituary byli zatracováni za příklon k hardcoru apod.), tudíž se musí vyvíjet sám o sobě. Mnohdy se tak stává, že se objeví zprvu originální soubor, který však jen využívá dobrého prvotního nápadu, jenž dál jen klonují nebo v lepším případě napodobují (Cannibal Corpse, Deicide, Nile). Mnozí mluví o ustrnutí, někteří o zdokonalování vlastního hudebního rukopisu.

A to je případ Nile. Dlouhou historickou exkurzí (před podstatu death metalu jako tradičního žánru) se dostá-váme k „překvapivému“ zjištění, že když dva dělají totéž, není to totéž. Teď je řeč o dvojnictví hlavního skladatele Nile, Karla Sanderse. Dříve byly jeho nápady snadno zaměnitelné – snaha o komplexní album zůstala jen u snahy sloučit staroegyptské motivy s komplikovaným (až moc) US deathem. Originální myšlenka se však vždy poztrácela v neschopnosti napsat nosný stěžějní riff, který by skladbu držel a který by nedopustil rozbití na mozaiku temných etno prvků a překombinovaných ekvilibristických kytarových cvičení. Nejpodařenější debut následovala dvě sice propracovanější, ale co se neduhů týče nepoučená pokračování.

„Druhý“ Sanders (ten, který pochopil, že specializace je doménou odborníků) loni překvapil meditativně laděnou sólovkou a rok na to připravil poslední počin Nile. Album překvapuje snad vším. Annihilation of the Wicked dominuje prvotřídním zvukem, čitelnou konstrukcí všech skladeb, dokonalou vyvážeností nosných a ornamentalizujících hudebních motivů. Člověk uvyklý na dřívější stereotypy jen němě nechápe, kdože tuto dokonalost nahrál, složil a vůbec zrealizoval. Významnou měrou se na tom podílel nový bubeník, který nové, „hitovější“ tváři Nile sedí mnohem více než Tony Laureano (pozor, nesnižovat jeho výkon!). Důležité je také zmínit výrazný úbytek Tutanchámonových znělek, bez nichž i devítiminutové (!) epické kompozice nenudí a působí jako nenucené odpovědi třeba na progrockový guláš či (nedej bože) na rozmáchlost powermetalových unylostí.

Nile tady zkrátka všem ukazují, že i přes nedostatek geniality a proroctví, je možné natočit perfektní invenční album, jehož hlavní devízou je strhující řemeslná dokonalost spojená s umem poučit se z vlastních chyb. Deathmetalová deska roku!

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 9 out of 10.

Juppppppííííííííí. Nile udělali rozhodně par poctivých kroků vpřed. Mají novou přesýpací mašinku, která žene všechno vpřed daleko nad standardy. Hlavní vokální post nechali Dallasovi (ne tomu z Metalopolis), dle mého názoru asi nejschopnějšímu členovi NILE, co se instrumentální stránky týče. Mají i nového basáka (toho starého bych jako fanoušek činek viděl raději na jiném podiu než hudeb-ním). A hlavně notně zmizly ony pasáže, kde se opěvují mumie z kdoví jaké pyramidy.. Super deska - ovšem mám dost často pocit, že jsem to od hochů někde slyšel. Pro příště bych rád viděl i trošku jiné stupnice než tentokrát. Další fošna, která rozhodně stojí za víc než jeden poslech.

  • Rated 9.5 out of 10.

Tak bez nejmen-ších debat je tohle palba jak sviňa! Neuvěřitelné, dynamické, proměnlivé, strhující, dramatické, epické, extrémní, zkázonosné a přesto nádherně uklidňující album, které prostě kope do prdelí aj nové Hate Eternaly a podobné. Ač Nile nepřišli, jak nade mnou již píše docent onDRa, ani v rámci sebe s ničím novým, kdo by to ale na druhou stranu chtěl, tohle album jim dokonale vykynulo. Ale dokonale!

Ať se již jedná o všechny ty nebesky pomalé riffy (User-Maat-Re) nebo ty rychlé, které ze všeho dělají fašírku v nejluxusnějším balení. Ano, celý Nile neuvěřitelně (nejen nohama a rukama, ale i hlavou) nadzvedla i nová posila za rytmickou artilérií – typický řecký válečný hrdina? - George Kollias, kterého někteří určitě znají třeba z NightFall ad. Celou desku značí hustá atmosféra a jeden silný moment za druhým, to vše v křišťál zvuku… no zkuste odolat.

Tímto albem Nile prostě sáhli po smrt trůnu, protože na Annihilation of the Wicked (titulní vál pomóóc!) jde hlavně o ten smrt metal, který zde při každém poslechu krystalizuje a zraje jak kdysi víno egyptských faraónů. Usaďte se tedy, prostřete stůl a… dobrou chuť, pokud nejste jedním z bezvěrců k vyhlazení!

Tvé hodnocení:

Tagy:

Nile, death metal, technical, epic, George Kollias, Annihilation of the Wicked

aktuálně

diskuze