To nám ten čas letí. Byly doby, kdy jsem si s malým Luboškem ještě na telefonním připojení vyměňoval tipy na nový technický a progresivní kapely, protože blogy neexistovaly a jakejkoli share-server taky ne a týhle muziky prostě bylo málo. A teď se kouknu na stůl a mám tu cédlo, kde je malej Lubošek napsanej v sestavě kapely ;) No dobře, on zas tak malej už není. Má kérku, narostla mu bradka a na Lástku má slejchlejch k 7.000 interpretů. (To jinak než z kompilaček snad ani není možný; Kejto, styď se! ;))

Tak a teď ještě jednou, jinak a vážně. Kdo by neznal Freda. Jeden z nejaktivnějších lidí na scéně: psal pro weby (jo, i tenhle), dělá koncerty a šňurné, má boo’king’ovku, dělá PR pro Brutal Assault a hrál, především ale zpíval, asi v miliónech kapel… uvést můžu třeba „hibernovanou“ Translunarii nebo poslední etapu již mrtvých Despise… aktuálně se věnuje již „pouze“ Smashed Face a samozřejmě Noostrak. (Někdy si říkám, kde na to bere čas, však má i ženskoUU.)

Ale doba fakt pokročila a metalickýmu světu dneska vládne retro nebo dozvuk „moderních“ směrů (djent, groove) a všelijakých odvozenin core. A podobnou muziku dělaj i Noostrak. Konkrétně deathcore, ale poměrně dost vošmahlej death metalem. Ale furt se tu bavíme o moderním směřování, takže ani tyhle dva žánry Noostrak neprezentují jako ňákou tupotu, ale dle světový normy pěkně obalený běhačkama a různě nepravidelnejma koninama v rozfrázovanejch paternech.

Human Tragedies Every Day se rozjíždí hodně slibně hraným úvodem (má 24s) Human Tragedies…, ale hned jak začnete poslouchat, smete vás mohutný zvuk desky. No desky, ona má bez pár vteřin pouze 24 minut, což samo o sobě je spíš EP, protože takhle krátký alba nikdy netočili ani Deicide. Ale co, důležitej je obsah. Ještě zpět ke zvuku desky. Předně, je to strašná chemka. Ale v případě Noostrak mi to ani nijak nevadí, protože trošku potlačená a vyrovnaná dynamika mu dává ten správnej náboj, všechny vyklepávky trsátkem i průšlapy a gravitový (hm, ráfkovky) výsypy bicích jsou tak zřetelný (vlastně možná až moc, cheatovalo se?) a Noostrak už jen jím samotným dávají pořádný atak. Nejpřírodněji znějí činely, hlavně ride proniká fajně skrz, když je dobře trefenej a taky ve finálním mixu pěkně prolejzá basovka. Srát na anorganičnost, má to gule a zvuk kytar je parádní.

Když se vzpamatujete z tohodle, hned si řeknete, že Noostrak nezněj jak česká kapela. Vůbec. (Začíná se to tu konečně hýbat správným směrem.) Takže mě těší, že mlaďasové z Havlíčkova Brodu Freda oslovili pro spolupráci, protože s jeho – ale pozor, srozumitelným - kanálem jim to jde dobře dohromady. Nedovedu si snad ani ideálnější vokill do týhle muziky představit. Pak se teda vzpamatujete a přijde konečně druhá (nebo teda první?) skladba a Noostrak začnou odhalovat to, o čem jsem už psal. Deathcore rozmělňovanej death metalem se pravidelně tak nějak střídá, vylejzaj Benýt běhačky, na řadu přicházej breakdowny, který skladbu trošku roztrhávaj na části. Další skladba. Hm, zas další technicky frázovaný vylomeniny a začíná být cítit, že tahle kapela krom pevnýho a diktujícího vokálu stojí na dvou lidech. Kytaristovi s bubeníkem, který solidně spolupracujou. Je cítit, že se Noostrak snaží dělat skladbu, vracej se k motivům a mezi ně vkládaj pročišťující vsuvky a předěly, který pokládám za hodně povedený a dokonce i vkusně účelný sóla (The Bonds). A aby bylo jasno, je to trošku třeba, protože skladby maj dost podobný postupy, tempo a rytmizovaný zasekávačky, ač seštělovaný, jsou v týhle podobě trošku ubíjející. A i ty breakdowny vlastně. Jinak je ale materiál desky soudržnej a i přesto, že se postupně slije, ty nej nápady jsem odhalil na jejím konci ve Unearthing the Warped Frames a Within the Felon Endearment, jasnou hitovkou je pak uprostřed A Foe of the Flesh.

Cítím, že do budoucna by Noostrak mohla víc sedět deathmetalovější poloha, tam ty nápady pak zůstávaj v hlavě a hlavně se jich ve skladbě dá i víc držet. Zamakaj-li a udržej se v dobrý formě i pro koncerty (budou teď na preAssault party před Suicide Silence - šup se osobně přesvědčit, jak kluci válčej), máme tady kapelu, která by se ne mohla, ale měla minimálně v tuzemsku prodrat do čelních pozic. Jejich zkompresovaná verze Veil Of Maya a The Boy Will Drown i přes výtky výše chutná.

Jo! Málem bych zapomněl, díky podobnosti s muzikou Smashed Face se nabízí i jemný srovnání. Noostrak jsou našlapanější, víc sypou, tlačej a kombinujou, ale hlavně to ještě jsou mladý mlíka, takže jsou ve skladbách místy netrpěliví, kdežto Smashed Face jsou oproti nim poměrně toporní a paternovější, ale zato díky proměnlivějšímu a volnějšímu tempu skladeb atmosféričtější (ha, v deathcoru?) a barevnější, ve složitosti je Noostrak ale silně převyšují. Zatím je to ale tak fifty-fifty. A krom toho, že jsou mi Noostrak blíž, hraje pro ně taky věk a neokoukanost.