A máme tady další poohlédnutí za náhrávkou, která mi minulý rok pořádně zadrnčela v makovici. A dokonce tak, že si Bizzi opatřil celou diskošku, naposlouchal, zahnědl trenky, empétrojky ohrál až na plochost empédvojek a teď už na pár řádků zas bude dělat chytrýho ;) Pšonci NYIA jsou totiž dalším zářným příkladem toho, jak oproti nám jsou naši severovýchodní sousedé v hudebním hubení daleko. A daleko až tak, že kapela zaujala i samotného Shanea Emburyho, kterýž jim cd vydal na svém labelu.

Někdo, kdo by More Than You Expect slyšel poprvé, by zprvu možná kapelu zařadil někam po bok Dillinger Escape Plan, ale s těmi tDEP je to zde asi tak jako s dnešním řazením kapel k Meshuggah… Ano, u debutu Head Held High bych to určitě chápal, jenže s NYIA je to na jejich dvojce daleko složitější, jelikož tvorbu oprostili o jmenovatele, které byly pro vazbu NYIA-tDEP spojující; vlastně až na úvod alba. NYIA totiž na More Than You Expect řádně zaexperimentovali a tvorbu zúchylnili. Hned ale zapomeňte na produkční experimenty v podobě pazvuků, tady jde o hudbu samotnou!

U mathcorových tDEP-šíleností je hlavním článkem hudby hardcore a náročná intrumentální stránka s pamatovákem na stavbu písně (proto math, že), což u Poláků tak úlně není. NYIA je jakýsi sonický, někdy až distorzní a především hodně pulzující patlák variovaných kytarových skládaček a rytmů, pro které by někdy nestačily nepravidelnostní tabulky. Bubeník totiž rafinovaně a velmi vynalézavě mnoha příklepy rytmus (i nenápadně) vyhrává jak pod kytarovými motačkami, tak i těmi hřmějícími, někdy uskřípanými a rozvrzanými, rify, anebo „sype“. Pracují hodně s cykly „nasypaných“ psyche-deluzivních (jazz?)brnkaček nebo se zběsilým, někdy fakt až na hlavu postaveným, rytmem kontra mohutný sekaný rif. A velmi ojedinělým způsobem spojují protichůdné nebo nesourodé, k sobě na první dojem i nejdoucí, motivy. Opak je ale pravdou a album je na tyto pasáže navíc i skvěle vyrovnané a vypoměrované. NYIA plynule přecházejí mezi těmito tématy a krásně navazují tempa, perfektně časují a hledají cestičky jinam, aby ale vždy logicky přešli dál a vrátili se k předcházejícímu; toto je důležité, jelikož NYIA motivy šetří a o to více se soustředí na práci s nimi. Nadhodil jsem, že do motaných psyche střípků kytar a okolo porozpadaného a všude roztroušeného rytmičení také hodně houpeme/sekáme (bouřlivé rify blízké debutu), ale hlavně se tu nečekaně a divně (rozuměj jinak) sype - nad náklepem jsou nenahodile-cyklicky naskládany činely: ať hi-hat, ride či jiný plech. Vše zde rovné se někdy nezdá rovné, a když je, nemusí být. Tím jen myslím, že ač je vše tak nějak jasně strukturované s žádnými komplikovanými změnami ani extrémními počty, přesto to pro standardní ucho posluchače není.

Jestli totiž debut Head Held High zněl jako snaha o pomoc bližnímu ve stavu nouze, zde je cílem NYIA opak. Tam, kde Poláci své nápady na debutu teprve rozbalili a vystrčili růžky (to ale už bylo znát na splitu s Antigama), na More More Than You Expect již dorostlo pořádné paroží a dvounásob(í)nou silou nemilosrdně postupují vpřed jako bájný oktopus, jenž natahujícími chapadly rdousí větší okolní prostor. Více totiž užívají těch těžkotonážních kusů jako třeba v Heads of the Insane nebo Bad Daddy z debutu. Ten byl nasypaný a frázovitý řezavými rify s útržkovitým vokálem a doplňujícím, trhaným, někdy jak mlíko po podlaze rozlitým, rifováním. NYIA na novince ale takto nejedou stále na plné gule, často zvolňují (jsou zde i jakási intermeza), gradují a vůbec nikam nepospíchají (Bored Song) a rafinovaně se propracovávají ke kýženému cíli, aby v následné nestřežené chvíli zase zneužili tlačítko „turbo“ a šup zpět do té své hračičkovské a pidlikací či drtící polohy.

Na agresi ubral zpěv a více jede v poloze, kterou předtím Jacek ukázal třeba v Nothing Can Stop Procreation. Někdy nad hudbou zní jak éterická bytost z Jacksonova filmu (Desert), jindy mírně podkřikuje (třeba fráze refrénu Birdies) a často mu ve řvaných polohách ve slině z huby vylítne sám Barney, ale jinak celkový přednes je velice svérázný a ke konkrétním motivům kolikrát velmi nečekaný, stejně jako již několikrát zmíněné bicí. Líbí se mi, že kapela zbytečně nic nepřetahuje, a když už, jde o účelné využití pro budování kůži ježící atmosféry; třeba v Low – Life na vás dýchne zvrácenost Aphex Twin nebo některých Pattonových projektů - hašteřivost dvou o panenku rozhádaných sestřiček, fantastický Bored Song si zas přímo říká o klipovou podobu vyhaluzenejch zfetovanejch Freaks-tanečníků.

Hlavně se zbavili zvukových pachutí debutu a řezajícím a pancéřovitým soundem klestí cestu sluchovody až k samotným bubínkům (pro Earache radost :)… jj, i zvuková ulita se povedla. Basa vedle kytar zvoní jak kladivo anebo naopak uhlazeně slajduje (Morning's Copper), činely maličko upozaděné, takže nic nesyčí, a šmodrchavější rify tím nemají nejmenší problém vynikat a celým ušním šnekem se vám prožrat až pod mozko(moro)vou kůru, před címž by Harrymu nepomohla ani kouzelná hůlka a všechny Bradavice včetně samotného Lemmyho, KillMistra ovšem.

Jsem prostě rád, že se NYIA podařilo silně vymanit z čím dál širšího mathcorového útočiště, že je tu něco takového, ale ještě lepší je, že ani v rámci veškeré hudby na podobnou kapelu nenarazíte; snad jen MateriA mi jsou těmi sekanými houpačkami trošku blíže (?). A ač NYIA hodně jede svým směrem a někdy i bez vybočování si klestí cestu vstříc cíli, rozhodně nemůžete na této cestě býti nepozorní a přejít cestu bez rozhlédnutí. Mohlo by se vám stát, že vás v následující chvíli z těla vyrve pulzní vlna. Nikdy totiž nevíte, co čekat! A i když NYIA není nyiak komplikovaná, hudba to je do detailu promyšlená, na poslech složitá a celkově nevypočitatelná.