Vše, co mě napadá v souvislosti s druhou deskou poloviny osazenstva Necrophagist je pozitivní. Pokud jsem zatím slyšel valnou část deathmetalových alb s přídomkem technický a nenašel svého favorita, tak tady jsem narazil doslova na zlatou žílu!
Desetkrát vás vezmou hoši do vesmíru a desetkrát vás povozí na vlně zvukově perfektně připraveného death metalu. Padesát minut, ve kterých poznáte, jak moc je to baví a navíc to umí zahrát. Relapse sáhl po skupině mající ve svém středu zkušené muzikanty a za sebou kladně hodnocený debut Retribution z roku 2006. Nebyl tedy důvod nevěřit a dveře se otevřely dokořán.
To první, co vás při poslechu Cosmogenesis srazí na kolena je určitě basa. Na svědomí jí má Jeroen Paul Thesseling, jinak též samozřejmě ex-člen holandské kultovní formace Pestilence. Právě basové linky jsou vytažené prakticky nade vše a místy se vám bude zdát, že kytaristé jsou jaksi v pozadí… ale zřejmě se jednalo o úmysl. Ve chvíli, kdy budete poslouchat např. druhý song Choir of Spirits je naprosto jasné, kdo že hraje 
hlavní roli. Místy až cynicovské pasáže ale do celkové „kosmické“ atmosféry alba perfektně zapadají a Obscura navíc dokáže vtáhnout člověka do děje. Mění tempa, vyhrává nádherná sóla (Universe Momentum) a střídá grindové výpady s klasickými deathmetalovými postupy. Vše podpořeno vokálem Steffena Kummerera (Helfahrt, Festering Saliva, Black Horizonts, Thulcandra). Čtvrtá v řadě je má nejoblíbenější, „deathovská“ Incarnated. Při jejím poslechu se vracím někam do dob legendárních a nesmrtelných záseků Individual Thought Patterns, či Symbolic. Takhle by hrál dnes možná sám mistr Smrt. Budiž mu země lehká, škoda jen, že nemohl slyšet tuhle poctu stylu…je reprezentativní.
I druhá polovina Cosmogenesis se nese ve stejně příjemném, vesmírném duchu. Startuje ji výborná instrumentálka Orbital Elements, kde jsou slyšet opět sóla Christiana Muenzera, člena zmiňovaných Necrophagist. Posledním do party je bubeník Hannes Grossmann, jeho spoluhráč a člověk, jenž celé album drží krásně pohromadě svou přesnou hrou. Obscura natočila materiál hodný několikanásobnému poslechu a určitě i podrobnému rozebírání mezi fandy death metalu. Technicky naprosto dokonalá a přitom ne odcizená nahrávka. To považuji za největší výhru v jejich počínání. Desolate Spheres je jasným příkladem. Tvrdá, avšak přístupná a zároveň barevná skladba. Více poslechů znamená větší radost z tohoto alba.
A protože ani samotný závěr druhé desky mnichovské party nepolevuje na kvalitě skladeb, ani hráčském umění, budeme hodnotit hodně vysoko. V poslední době takhle dobře znělo snad jen Planetary Duality od The Faceless, ale Obscura se americkému zázraku z Kalifornie přinejmenším vyrovná. Hraje pravda jakoby víc „evropsky“ a méně se do toho opírá, ale je to krásné. Z každého songu je cítit vesmírný prach a každé sólo vás pohladí na metalové duši… tomu říkám ATMOSFÉRA!! Vybrat pak jednu skladbu za všechny, byl bych tady ještě hodně dlouho. Nelze. Cosmogenesis je třeba brát jako celek. Projekt, který vytvořila parta lidí, kteří věří tomu, co dělají. A dělají to vskutku parádně! U mne za 10. Tohle mě totiž nejen zvedá ze židle, ale i hřeje u srdce.
Občas bývám nerudný k neschopnosti žurnalistů někam jisté kapely zařadit, resp. je přirovnat. Jakmile kapela hraje pomalu, zatěžkaně, nálady jsou stísněné a není to doom, ihned se mluví o Neurosis, jakmile se hraje technicky, hudba fusionově přesahuje, článek se opírá o ex členů kapely a omílají se, v kontextu ke kapelám prázdná, jména jako Cynic, Atheist a Pestilence, případně Death. A toto je i případ Němců Obscura. Proboha! „Plesk, plesk!,“ vzpamatujte se!
Chápu. Pro neznalé jde o nejednodušší, nejrychlejší a pravděpodobně i nejbližší možné přiblížení a seznámení se s daným žánrovým záběrem kapely, ale díky tomu, že často nevidím zmínku o tom, co ve skutečnosti kapela hraje, to kolikrát není ani k dobru věci. Ano, v Obscura hraje jeden ex-Pestilence a hnedle dva ex-Necrophagist, ale vezmeme-li do ruky disk Cosmogenesis a dokonce jej spustíme, je i amatérovi nad nebe jasné, že zde Atheistu, Pestilence ani Cynicu pšenka nepokvete. Však každá z těchto kapel má svá specifika, a stejně tak i Obscura, kde hraje silnou – vlastně nejsilnější - roli melodická část.
Melodická část, která v tomto případě má blízko k heavy pojetí technického death metalu, ke kterému mají sakra blízko Filipem zmínění Necrophagist na albu Epitaph či titulka „do vesmíru německou raketou aneb jak by hrál Chuck Schuldiner v roce 2009.“ Zde se ale samozřejmě můžeme pouze dohadovat, zda by to byl melodický power/heavy metal či by se pan Chuck vyvíjel námi cítěným/chtěným směrem. Ale jasně se k této tezi hlásím.
Rozdíl zde však je velký. Schuldinerova i Suicmezova alba mají jejich průběhem jakousi spojující linku. Zde Obscura, věrni názvu desky (kosmogeneze = zrod vesmíru, tedy něco nepředvídatelného), dávají důraz na pořadí skladeb. Čili nezařadili za sebe sobě podobné nápady, aby vždy řekli něco jiného, aby od sebe oddělili podobné myšlenky. Jednoduše řečeno, je zde trošku jiná dramaturgie, ne konstantně lineární, kdy se Obscura posluchače spíše snaží, stejně jako onen „neurčitelný zrod vesmíru“, překvapovat, nedržet ho v linii a být stále v pohybu, což se jim, a s tím asi nebude hodně posluchačů souhlasit, daří trošku více v druhé části alba (od rockovější instrumentálky Orbital Elements).
Tato část totiž tolik nezalézá pod kůži. Ne snad, což jsem zpočátku dlouho cítil, že by byl úvod přímo „vlezlý“, ale je opravdu silně melodický. Ale to je při lepším ohledání i druhá půle alba. Jen není na omak tak příjemná a jemná, náladou je (dá se to tak říci?) méně pozitivní (př. titulní Cosmogenesis, kde uslyšíte i mighty Jarza). V této části alba se Obscura prostě stávají hůře zařaditelní, ačkoli je tato část vlastně více staroškolská, tedy metalově klasičtější. A také dravější. A navíc pak máme rok 2009, kdy se hudba hraje trošku jinak. Takže i Obscura jsou
instrumentálně skvěle vybaveni (Hannes opět válí!, viz. níže), používají efekty na vokály (vokodér-nemilci budou lkát) a sem tam i podkres kláves (ten se podařil) a kříží většinu podob dnešních tech (progresiv) metalů. Tomu odpovídá i hostování Rona Jarzombeka v Cosmogenesis, jenž jej vyšperkoval svým typickým, ale úžasným sólem. Skvělý krok a zpestření!
Obscura přišli s nadprůměrnou, v hájemství technických metalů, silně melodickou deskou, která se mi zpočátku pro její zdánlivou jasnost tolik nepozdávala. Přibývající poslechy ale odvrhly povrchnost a ukázaly, že zde myšlenky jsou i pod povrchem a že se o rychlokvašku nejedná. Pro příště by to chtělo jen více vlastní tváře a ve výsledném zvuku tolik nespoléhat na výrazné (samozřejmě ale úžasné) Thesselingovo basování - byl by to ale vlastně hřích, kdyby takto nenadčníval, kde toto uslyšíte? Jak jsem ale řekl, deska se nakonec ukázala jako soběstačná a určitě se k ní budu, a ne z povrchní nutnosti, vracet!
PS: Hodně jsem si nalámal hlavu s oddělováním, co jsou nové věci, co složil zakladatel (a jediný zbylý člen) kapely Kummerer a co je případně dílem společným. Ale překvapení u autorství zapsaném na originálním cd mi hýbe čelistí. Vizte: 1. Kummerer-Grossmann, 2. Grossmann, 3. Muenzner, 4. Kummerer, 5. Grossmann-Thesseling-Kummerer, 6. Kummerer-Grossmann-Muenzner, 7. Grossmann, 8. Kummerer-Grossmann, 9. Obscura, 10. Grossmann. (Vidíte, kolik toho složil bubeník? Nechápu...).
Vložit komentář