Tak se mi zdá, že se z disonance stal trend. Z podstaty věci nikdy nepůjde o masovou záležitost, ale spolků s disharmonickými preferencemi přibývá jako hub po dešti. Vyfotit se v rozpadající se továrně, mít Deathspell Omega na triku, vyhýbat se zvukařským stereotypům v metalovém soundu, to vše a další faktory ženou tyto jedince do jednoho stáda. Celé to připomíná mathcorovou mánii, kterou na začátku nového milénia rozpoutali The Dillinger Escape Plan. Brzy nato přišla vlna deathcoru a z matematiků vytrvali jen ti nejsilnější.

Okazaki Fragments jsou další ze smeček, kterým učarovala síla milníku Gorguts – Obscura. Aby ne, pocházejí ze země kytarovému šílenství zasvěcenému. Kanady. Jejich příběh se podobá Ion Dissonance. Název odvozený z jevu molekulární biologie a debut vydaný velmi rychle, hned rok po založení skupiny. A hlavně, mladické nadšení, žádné ústupky, tady dominuje zvířecí agrese. Junioři podobně jako řada souputníků extremizují a předělávají k obrazu svému nehynoucí odkaz voivodovského kytarového chaosu. Nechuť ke kompromisům nejsilněji připomíná začátky už zmiňovaných Ion Dissonance. Nebo první desku Ulcerate – i Okazaki Fragments chtějí do skladeb narvat co nejvíc pokud možno na co nejkratší hrací ploše. Na spočítání zvratů v jedné skladbě nestačí ani prsty u nohy, což s sebou nese i jistá negativa. Projev kapely je místy kostrbatý, zejména když se o sebe třískají grindující sypačky, rozplizlé ulcerátní rozklady a hardcorová neurvalost.

Celé to nakonec má nejblíže k mathcorové dekonstrukci. Kvartet se totiž inspiruje u mnoha kapel. Je to překvapivě výhoda, protože se díky tomu vyhýbají nařčení, že kopírují jen jeden hudební vzor (jako třeba Ad NauseamUlcerate). Kvůli vyšinutému projevu vokálního hysterika na prozaku Seana Farrena si hoši berou něco z The End, kytarové schizovýjezdy dávají vzpomenout na Psyopus (viz úvod The Earth Aflame), kombinování přímočařejších hardcorových pasáží s krátkými grindujícími ataky zase evokují Virulence. Samozřejmě přijde i řada na zadumanější momenty á la Ulcerate a obscurující komplexnost komunikace mezi kytarou a řádně vytaženou basou. Jenže Okazaki Fragments jsou nepředvídatelní. V temnějším módu se odvíjí začátek Huddled Masses, ale jako když udeří kladivem, otočí se kormidlem někam ke Converge a čtveřice uhání apokalypticky až do samotných pekel.

Z řečeného je jasné, že produkce Kanaďanů potřebuje čas na strávení. I když ne všechny riffy do sebe zapadají jako dílky puzzle, sympatická je hlavně jejich nespoutanost. A navíc, Abandoned netrpí zbytečným nastavováním, po 22 minutách deska končí. Okazaki Fragments jsou určitě příslibem do budoucna a uvidíme, jak budou úspěšní ve vytváření vlastního hudebního ksichtu.