Když jsem psal o posledním albu Izraelců Mabool z 2004, které od předchozího a nesmazatelného El Norra Alila dělí téměř dekáda - dlouhých osm let, rozplýval jsem se. Tímto dílem i po letech ničeho byli Orphaned Land stále čelním a možná vůbec nejznámějším představitelem etnometalového žánru a přišli s dlouhohrajícím albem, které opět prakticky nemá vadného místa. Skladby na něm jsou rozmanité, žánrové rozpětí úctyhodné, každá má tunu svých nápadů, které navíc skvěle zapadají do sebe a i v celek, a to ať se jedná o emotivní nebo kontrastní metalové (death, doom, black) party. Příběh alba se zabývá biblickou potopou a ani na novém albu Judové svůj přístup nezměnili.

ORwarriOR je příběhem člověka, bojovníka světla, jenž svede souboj mezi dobrem a zlem. A jak se zdá, Izraelci se jali svého úkolu sveřepě. Udělali k příběhu tématické (samozřejmě biblické) fotky, digipack formou knížky s výpravným bookletem, celým příběhem atd. A opět si s albem dali načas - vychází po šesti letech. Tímto je hned z úvodního pohledu i laikovi jasné, že jde o připravené koncepční album, kde všemu byl věnován čas, nic se nepodcenilo.

A tak Orphaned Land zalezli do studia se Stevenem Wilsonem (produkce Porcupine Tree, Opeth), jemuž svěřili i finální mix. Ten je naprosto v pořádku, jen zvuk je jakýsi měkčí. Kytary bez problémů, i když i ten je jemnější, do muziky však sedí, ale bicí jsou nazvučeny trošku jiným způsobem. Osobním feelingem bych řekl, že jsou trošku usazeny mimo celek a dokonce mám i pocit, že v několika skladbách znějí maličko jinak. Neříkám, že je to problém, nevnímám to ani jako klopýtnutí, produkčně je to špica, nicméně předchozí album mi v celku po zvukové i produkční stránce přišlo kompaktnější, povedenější.. ne tak umyté.

Album začíná svižnou, rozjezdovou hitovkou Sapari a bez cavyků se asi dá říci, že kapela navazuje tam, kde před šesti lety skončila. Hitový potenciál, razance, chytré melodie, chytlavé popěvky. Hned při další From Broken Vessels si však všímám, že muzika ustoupila od deathmetalové energičnosti a je pomalejšího tempa. Furt ale jde o hodně povedený, rozmanitý kousek, který by klidně mohl být na Mabool. Další skladby však odhalují, co jsem předznamenal. Album jako celek je pomalejší, hlídá si poměrně dost své tempo, které na mě místy působí i vlekleji, než bych chtěl. Mám dokonce pocit, že kapela se pak muzikou více podrobuje nachystanému scénáři a ve skladbách častěji věnuje dlouze jednomu motivu. Už od čtvrté skladby, ale ještě hodně dobré The Path, Pt. 1 - Treading Through Darkness, je jasné, že ORwarriOR jakožto bojovník světla je vytrvalý a vstříc svému cíli nespěchá, vyčkává, plánuje, trošku hraje hru na kočku a myš, kdo s koho. Naznačuji, že novinka výrazně ubrala na progresivitě, i když vzít ORwarriORu tuto vlastnost úplně, by byla naprostá hloupost. (From Broken Vessels, Bereft in the Abyss, The Path, Pt. 1 - Treading Through Darkness, Barakah, Codeword: Uprising) A protože hrdina sirotčího eposu je v prvé řadě bojovník, krom putování vlastním osudem se staví svým překážkám čelem a sem tam zabojuje, čili celá stopáž se netáhne a dočkáme se i nějakého souboje v tvrdších kouscích nebo úprčného vyklizení pole a šlápnutí v kvapík. Nicméně zde ovšem album nabere… heavymetalovost.

Po hudební stránce je novinka výrazně podvolena kytarám, rytmicky i melodicky je to často fakt heavík (více se i sóluje) a co bych původně nečekal, mluvím-li však o dominantnějších kytarách, je zřejmé, že aranžérsky ne tak šperkována, ačkoli zní „východněji” (častěji užité smyčce, bouzouki ad.) než ‘bratr Potopa’. OL se na ORwarriOR soustředí spíše na písničky, jež asi nemají tolik překvapovat, ohromovat množstvím nástrojů, aranží a zpěvů a spíše nabídnout – kotkovsky řečeno - “pěknej, příjemně poslouchatelnej, dobře vymyšlenej orientální bigbít se špetkou patosu a zbytečným sólováním”. Víme, čeho jsou schopni a co dokáží, možná je také kočíroval přímo Wilson, ale vlastně kromě „meziher” – skladeb, co přímo netvoří páteř alba, jsou spíše pro příběh a doilustrovávají jej – se přímého ohromení a ničeho, co bychom v minulosti neslyšeli, nedočkáme. Autoři tentokrát prostě sáhli po úspornějších řešeních, udělali písničkové, ačkoli místy moc pěkně navrstvené i proaranžované album (Warrior) a více se soustředí na samotnou myšlenku a její pozvolnější vyprávění, jež je rozděleno na tři části: siORtkův život (skladby 1.–6.), bojovníkORo procitnutí (7.-12.) a Osvícení temnoty (13.-15.).

Orphaned Land tentokrát tedy celou délku alba úplně neutáhli. Stále jsou však originální kapelou a ORwarriOR není ani přes vyřčené špatné album. Stále je svojské, krásných melodií obsahuje nad běžný rámec, silných momentů také a ani nevadí, že občas připomene úseky z alba šest let starého; to ovšem neskutečně odsýpalo. Že osmdesátiminutovému albu lehce chybí dynamika a na tu délku výjimečný moment i překvapení, neupřeme. Možná je k němu nutné přistupovat jinak, brát ho jako soundtrack k existujícímu příběhu neexistujícího filmu, nemít očekávání. Pak by se zasnění do vytvořeného světa mohlo dostavit, já se však často probouzel.

Troufám si tvrdit, že vydat album po dlouhých šesti letech si dnes může dovolit pouze skupina, která má svou stálou fanouškovskou základnu a je něčím výjimečná. Orphaned Land si obé zajistili s Mabool a po celou dobu, co se šuškalo o další desce pilně přiživovali svůj status jedinečné skupiny, ať již se mluvilo o progresivní hudbě, death/doom metalu, rocku či dalších odnožích, samozřejmě vždy ale v kombinaci s nativními prvky. Šest let však může být dlouhá doba i pro někoho, kdo má sice tuto hudbu rád, ale mezitím se posune jinam. V kapele to takto cítili hned dva členové – klávesák Eden Rabin (za kterého vypomáhá Steven Wilson) a bubeník Avi Diamond (který však nakonec vypomohl alespoň jako studiový hráč). Hlavní břemeno tak spočinulo na leaderovi Kobi Farhim, který si sice dal záležet na propracovanosti konceptu Válečníka po textové i vizuální stránce, ale po skladatelské stránce to již tak slavné není.

Chtě nechtě se často neubráníte (správnému) pocitu, že zahraný postup je jen trochu upravený motiv z Mabool, ale dokonce i celé pasáže svádí k tomu, že budete na Mabool často vzpomínat. Tím nechci říct, že se jedná o kopírování předchozí desky nebo dokonce o snahu vytvořit druhý takový epos. Orphaned Land se snaží přicházet s novými nápady a postupy, právě třeba výborný otvírák Sapari je toho důkazem.

Na druhou stranu je zde spousta rozplizlostí a zbytečností, natahované stopáže. Když to přeženu, tahle deska má stejný nešvar, jako třeba (nejen) poslední Dream Theater, kdy každý víme, že pánové hrát umí, ale oni si přesto neustále potřebují něco dokazovat (The Path 1 & 2 - paradoxně ale ve dvojce dokazují, že dokáží i správně přitlačit na pilu – viz závěr). Za nejpodařenější kusy tak lze považovat spíše věci z druhé poloviny desky, řekněme od Disciples Of The Sacred Oath, Pt. 2, kde se vše konečně začíná hýbat a dynamicky pulzovat. Výjimkou úvodní části budiž Olat Ha'tamid a již jednou zmiňovaná Sapari, kterou lze označit i za nejlepší věc celkově.

Ne že by novinka byla špatná, ale možná je rozdílových deset minut celkové stopáže mezi genialitou Mabool a lehkým nadprůměrem The Never Ending Way of ORwarriOR klíčových.