Konec roku se neúprosně blíží a s ním i práce hudebních publicistů poprat se s vyšlými nahrávkami. Co se týče mojí osoby, skepse z nemožnosti stihnout evidovat vše dobré rok od roku roste (navíc když člověk není žánrově vyhraněn). Letos jsem o smysluplnosti naší aktivity objektivně sumírovat zapochyboval o něco více, když můj letošní top atakovaly dvě nahrávky, které v roce 2008 nevyšly. Prvními jsou Animosity a jejich dokonalé Animal a druhými jsou Paatos a jejich šest let starý debut, Timeloss.
Z kovových lázní se přesuňme do hájemství višňového sadu, otevřme svá srdce a račme naslouchat. Abych osvětlil, Paatos jsem již delší dobu znal, nahrávkám jsem věnoval vcelku zběžnou pozornost, a tak mé pocity zavál prach hudebního

konzumního obžerství. Stačilo oprášit, dostat se pod povrch písničkám a jedna hudební závislost byla na světě. Paatos totiž klamou tělem, Timeloss po několika posleších pravděpodobně odložíte stejně jako já.
Něco málo k situaci stylu, který (nejen) Paatos produkují. Ve Švédsku svého času existovala komunita lidí, kteří si zamilovali hudební poetiku sedmdesátých let, ať již moderní vážnou hudbou ovlivněné rockové vyprávěnky, psychedelické kouřové clony květinových dětí nebo prostě jen procítěné písničky, u nichž nebýt dojatý značí empatii kamene. Anekdoten, Änglagård (bude nová deska?), Landberk a konečně Paatos. Na jeho založení se podílel Reine Fiske (Landberk), jenž nakonec hraje jen a jen na Timeloss a posléze se odporoučel. Další tři následující desky se zřetelně odklánějí od „sedmdesátkového“ feelingu a jdou někam k trip rocku ne nepodobnému novějším The Gathering.
Timeloss je pravou ukázkou toho, že složit jednoduchou a přitom tak neuvěřitelně propracovanou písničku je často větší kumšt než se vrtat v komplikovaných onaniích, za nimiž se skrývá prázdné nic. První poslech odhalí základní melodické konstrukce, na nichž píseň stojí. U druhého si povšimnete

excelentního hráčského umění, jež ví, co chce říct, kam vás dostat a přitom nedává okázale najevo, že „já mám pět hudebních škol“. U třetího vám pomalu dochází, že skladby jsou vlastně mnohem složitější, v návalu obohacujících detailů se při dalších a dalších posleších utopíte. A pak to přijde. Najednou vám dojde, že už to není píseň, ale pedantsky řečeno kompozice, která má sice „banální“ itinerář slok a refrénů, ale i po dobu osmi minut trvající skladby jste jako na mentální Mléčné dráze.
Když poslouchám Timeloss, vždy si uvědomím, co mně na nové muzice 21. století často chybí. Je to Cit s velkým C, a to ve všech konotacích tohoto pojmu. Proces skládání desky se individuálně liší, někdo při tvorbě matematicky analyzuje, druhý zas muziku užívá jako výlevnu emocí a impresionisticky maluje, třetí pro změnu experimentuje, čtvrtý kombinuje zmíněné postupy – a mě jako posluchače ta práce „za“ tvorbou linoucí se z reproduktorů nezajímá, jen si často v duchu říkám, jak to muzikanti udělali právě v té a té vteřině, čím se pravděpodobně nechali ovlivnit apod. U Paatos cítím, že od začátku písně věděli, jak má nápad znít a jak ho postupně doplňovat a prokreslovat. Prokreslování je nejspíš nejvhodnější slovo, je to jako kdyby někdo navrhl omalovánku se základními čarami a do nich se pak nanášely další a další modulace barev, které sytí mozaiku dalšími motivy.
Stokrát jsem se přesvědčoval, že nemá smysl nic z toho uvádět na konkrétním příkladě. Klíčem k záhadě omamnosti drogy zvané Timeloss tkví přímo v jeho názvu. V něm je totiž zakódované příznačné bezčasí, kdy na posluchače

útočí jak mellotron, tak drum’n’bass, jak nonšalantní příčná flétna, tak freejazzový saxofon, barový zasněný ploužák i progresivní rock od zakladatelů žánru. Završené nádherným zpěvem paní zpěvačky Petronelly Nettermalmové. A na závěr malý subjektivní výlev: třetí Tea aspiruje na nejemotivnější skladbu, co jsem kdy slyšel. In the Court of Crimson King má po 33 letech konkurenci!