Autor: 70 Uživatelé: 90 Tvé hodnocení: hodnoť
Suns of Perdition II: Render unto Eden

PANZERFAUST - Suns of Perdition II: Render unto Eden

Nebýt vysokých očekávání, byl bych s technicky kvalitní deskou spokojený. Mrzí příklon k melancholii, neb k Panzerfaust mi sedí agresivní válčení.

PanzerfaustKlidně přiznám, že při množství hudby, která se na nás valí ze všech vydavatelství, se mi podařilo na kanadské Panzerfaust narazit až s jejich excelentním EP Lucifer Principle (2016), k jehož poslechu nás v intru nepřivítal nikdo jiný, než Joseph Goebbels ukázkou ze slavného Sportpalastrede z 18.2.1943. Nsbm? Nikoli, Panzerafust jenom na tomhle znamenitém EP tematizují fanatismus. Předběhnu, když toto EP prohlásím za prozatím nejlepší počin Panzerfaust a ani aktuální deska jej po mém soudu nepřekonala. K ještě starší tvorbě nemá podle mého soudu valný smysl se vracet, i když zpětně vzato Jevovah Jireh asi může nabídnout své zajímavé momenty.

Na Lucifer Principle pak o tři roky později přímo navázal čtyřdílný epos, konkrétně první díl: Suns of Perdition: War Horrid War. Vynikající sevřený militantní black metal, který se neveze na vlně Marduku, ale hrůzy války zpracovává po svém. Prim hrají skvělé košaté bicí, silné melodie a především svébytná atmosféra, která pracuje s disonantními arpeggii, podobně třeba jako nedávno tu probíraní Aversio Humanitatis. K tomu řada výborných a zapamatovatelných momentů, samply, dobře udělaná dramaturgie alba, která střídala pomalejší a rychlejší vály, gradace i ambientní mezihry.

Není divu, že jsem se mocně těšil na druhý díl Sluncí zatracení a prakticky bezmyšlenkovitě objednával u Eisenwaldu jeho vinylovou verzi (což se ukázalo jako velmi prozíravé, neboť deska je beznadějně rozebraná). Nevarován singlem Faustian Pact, pustil jsem se rovnou po hlavě do nového alba.

Jaké bylo zklamání, když se místo agresivní a v nejlepším slova smyslu militantní hudby ozval atmosférický střednětempý black metal bez vrcholů a extra silných míst. Zmínil jsem už Aversio Humanitatis a zmíním i Sinmara na poslední desce Hvísl Stjarnana a nemůžu se vyhnout ani zmínce o Kriegsmaschine, kteří tenhle žánr atmosférického, technického a zároveň monotónního black metalu asi nejvíc dostali do povědomí. Stejně jako u jmenovaných kapel, i u Panzerfaust na novince hrají prim bicí, a stejně jako u shora jmenovaných je jejich kvalita špičková. Jak širokou paletu bicích nástrojů používá Alexander Kartashov se můžete podívat na videu. Jenže výborných a zapamatovatelných melodických míst a riffů je málo. Situace se o mnoho zlepšuje na druhé straně, kde v pořadí třetí Areopagitica je prostě skvělá a přesvědčila mě, abych album začal pravidelně točit. Nelituju toho, protože některé silné momenty, zejména z B strany za to opravdu stojí (sypačka v Snare of the Fowler a finální gradace Pascals Wager).

Nakonec se můžu zlobit tak akorát na sebe, stačilo zmenšit očekávání a v zásadě bych mohl být s technicky kvalitní deskou spokojený. Na vině může být i ne úplně šťastné zařazení dvou dost podobných songů za sebe hned na začátek, kdy na 18 minutách je atmosféra budována opravdu hodně zvolna. Úvodní Promethean Fire s deseti minutami prostě považuju za přehnaně dlouhou a nic tomu nepomůže ani Misha z Arkony se svým příjemným melodický zpěvem.

Suma sumárum je pro mě druhý díl Suns of Perdition zklamáním. Mrzí mě odklon od svébytného zvuku předchozích dvou nahrávek. Ne, že bych snad měl něco proti atmosférickému black metalu, ani nepotřebuju poslouchat pořád to samé dokola, ale melancholická linka podle mého soudu Panzerfaust nesedí. Nebo přinejmenším nesedí jim tak dobře jako agresivní válečnická nálada, kterou aktuální desce navozují pouze na B straně.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

Předchozí věci od Panzerfaust jsou lepší. Není to taková kopírka Kriegsmaschine, je to agresivnější, místy až válka ve stylu Marduk, ale s tou Kriegsmaschine zatěžkaností a smyslem pro disharmonie. Tady války hodně ubylo, a je to prostě takový derivát z Enemy of Man právě od KSM.

Jsem to poslechl a celkem s tebou souhlasím + bych byl ještě kritičtější. Je to zahraný dobře, poslouchá se to docela ok, ale vlastně to kromě rip-offu DSO, KSM a podobných fakt nepřináší nic nového. Vlastně ani mezi kopírkami těhle kapel nepřináší Panzerfaust nic extra a nějaké fakt silné momenty, takže nevidím moc důvod poslouchat Panzerfaust místo těch dalších. Když o tom přemýšlím, tak jediná z podobných letošních nahrávek, co mě fakt baví, je deska od Medico Peste, kteří teda taky nepřináší nic extra nového, ale aspoň to hrají fakt dobře. Zkusím ale ty starší Panzerfaust, třeba mě to chytne víc než tohle.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Panzerfaust, Suns of Perdition, Suns of Perdition II: Render unto Eden, black metal

aktuálně

diskuze