Slavný dort pejska a kočičky má málo chutí, moc málo, řekl si Dalibor Figura a rozhodl se vydat album s překrásným názvem, které uzavírá další kapitolu v dějinách kapely Parasophisma. Album je to sice nové, ale přesto si kapelník neodpustil a umístil na ně některé písničky z alb starších.
Jakoby nestačilo, že se na kotouči objevují skladby staré víc než deset let,Dnes je skoro drzost, chtít po někom, aby si (znovu) zvykal na to, jak zněla dema v devadesátých letech, ale na závěr musím, ano musím, čestně říct, že jestli za to něco stojí, je to tahle deska Parasophismy.je archaický zvuk mocně podpořen autentickou, pravou a nefalšovanou Jolanou. To, nač si norské kapely hrají v lesích, bylo patrně dáno produkčním minimalismem… Nicméně nemohu tuto citlivou informaci zamlčet, protože právě volba téhle legendy mezi kytarami je z dost velké části zodpovědná za místy opravdu příšerné vyznění skladeb. Proto při prvních posleších znejistí i nadšený fanoušek prvních dvou generací Parasophismy. (Po nich přišla poněkud zapadlá, ale pro mě doslova kultovní, byť jepičí třetí generace, kterou tvořil jen jeden zuřivý Japonec.) Tolik tedy ke zvuku, který je Achilovou patou deky.
Přiblížit jinak tvorbu Parasophismy není vůbec snadné. Žánrově nezařaditelná deska totiž vůbec nezamlčuje rozsah neskutečných 15 let, ve kterých jednotlivé skladby vznikaly. A tak tu najdeme nejen doomové píšťaličky, chraplák Kamila Střihavky, ale všechny možné prvky, které v jednotlivých obdobích kapelu bavily. Dohromady drží tenhle eintopf spolehlivý a místy výborný bubenický výkon a žánrově metal, bez přívlastků, příčesků a popuštěných paruk.
Většina recenzentů přechází rozháranost desky několika vyhýbavými frázemi, ale já musím poctivě říct, že proniknout do struktury skladeb je zpočátku opravdu těžké. Na druhou stranu, kdo dá šanci a proposlouchá si motivy důkladně, bude

navzdory zvuku odměněn mimořádnou trvanlivostí alba a mnoha, opravdu mnoha momenty, které mu z paměti nevymizí. Jsem schopen z hlavy zazpívat celou řadu drobných motivů, vzpomenu si na mnoho aranží, postupů, rytmů. O které jiné české kapele (s výjimkou mocných Supercrooo samozřejmě) bych tohle mohl říct? Nezamlčuji, že to bylo z části z recese, ale i tak jsme s kolegou Méďou dali této desce neuvěřitelných 25 poslechů ve čtyřech dnech.
Zachytit na nějaké bodové škále, jaký výsledný dojem ve mně deska zanechala je velice těžké. Na jedné straně mi přinesla bez nadsázky desítky hodin výborné zábavy, na druhé projít poctivě foyerem prvních třech poslechů bylo pravé martyrium. Věřím tomu, že kdyby deska vyšla, tak jak se plánovalo, někdy kolem roku 2000, mohla mít velký ohlas. Dnes je skoro drzost, chtít po někom, aby si (znovu) zvykal na to, jak zněla dema v devadesátých letech, ale na závěr musím, ano musím, čestně říct, že jestli za to něco stojí, je to tahle deska Parasophismy. Lodn.