Upocená troska v křečích zmítá tělem po hrubé bílé látce, která zakrývá vlhkou a hnilobou prolezlou matraci v rohu nevelké místnosti, jejíž stěny jsou obrazem dekadentního umělce, který použil místo barev své výkaly a zvratky. Ruce šmátrají po hrubě otesaných prknech zdi a krev, která vytéká z ran z pod nehtů plných malých ostrých třísek, se snaží namalovat duši plnou jizev - sedm, tu menších, tu větších svědků kruté minulosti …

Říká vám něco jméno Aaron Turner? Ne? Inu, přihodím. Říká vám něco kapela Isis? Ju, už tušíte. Samozřejmě, už je to doma. A tento šikovný panáček vlastní label Hydra Head, na kterém vydává druhé (full-length) CD

instrumentálních amíků Pelican. Emisi The Fire in Our Throats Will Beckon the Thaw (dále už jen TFIOTWBTT – uf, ty dlouhé názvy) předcházelo EP March Into the Sea (VQ ..::.. 9/10), na kterém byly zaznamenány dvě stopy: March Into the Sea (Tato skladba se nachází i na CD, avšak v jiné, míň syrové zvukové podobě a prosta závěrečného akustického kytarování s pozadím táhlých elektrických kytar, tonů piana a flétny.) a Angel Teras, kterou remixoval Justin Broadrick v nezaměnitelné náladě jeho momentálního působiště Jesu. Na novince přichází Pelican s typickými postupy debutu Australasia (2003), avšak s menší mírou metalového burácení. Do jejich tvorby se dostává více přemýšlivých a nepříliš optimistických ploch, které jsou prostorem pro propletenou souhru strunných nástrojů. V každé skladbě lze nalézt jemnější úvod, který se vyvíjí v naléhavější „drtimozek“, kdy kapela zhutní a nechá posluchači zpřerážet všechny kosti v těle. Jelikož pánové z města gangsterů hrají čistě instrumentální hudbu bez jakéhokoliv zpěvu, přenáší veškeré pocity dvě kytárky, basa a bicí. Tyto nástroje velmi šikovně zprostřed-kovávají všemožnou paletu nálad (hluboký melancholický žal, křik křivd, křik re-bélie, křik beznaděje, křik slunečních paprsků), které odnesou posluchače někam dál (jinam). Velmi typickým jevem je natahování gradace skladby do pomyslného vrcholu, zjemnění, pak přichází další a další a … výbuch, vygradování, je to tam, droga si našla svou cestu. TFIOTWBTT charakterizuje živý a syrový zvuk, který dodává materiálu živočišnou přirozenost. K zaslechnutí jsou metalové stěny plné hutných, písklavých a naříkajících riffů, emocionálně vypjaté brnkavé pasáže, barevné bicí. Mohlo by se zdát, že je to hudba přespříliš depresivní, není tomu tak, řekl bych, že je to hudba

o svobodě … o svobodě nalézt si v ní to své. Je to směs radosti i bolesti, jde jen o to v jakém rozpoložení se poslouchá. V kontextu alba se vymyká čtvrtá nepojmenovaná věc (jako na Australasia), která je uvolněním v podobě akustické kytary a rýže v plechovce od piva někde na pláži u břehu Tichého oceánu. Hudební výlety kapely Pelican by šly připodobnit k soukmenovcům Explosion In The Sky či Red Sparowes, kteří si téže libují v předávání poselstvích beze slov. Nejvíce bych ohodnotil první půlhodinu (Last Day of Winter, Autumn Into Summer, March to the Sea), která je nahuštěná, plná, sytá, sevřená, nepřebývající jedinou notou - vzletná tvrdost, řezavá dusnost. Ve skoro dvanáctiminutové Red Ran Amber je přítomno noisové burácení, ale i náznaky uvolněné atmosféry. Aurora Borealis je poklidnější, o to se však dokáží jednotlivé tóny více zakousnout. Sírius je návratem k počátkům desky, nejjasněji zářící hvězda.
Velmi milým krokem vydavatelství je možnost si celou desku (zda mě sluch nešálí) poslechnout na této adrese: ://hydrahead.org/hh/thefire, tak šup, šup, dokud to tam je.

… tak, tak Pelikání sežrali rybičku jménem ViteQ.