Kdybych po vás chtěl, abyste mi řekli, alespoň jednu kapelu z Andory, většina z vás nebude vědět, při nejmenším alespoň zaváhá. Minimálně jedna však za pozornost stojí, a jsou jí Persefone. Jejich debut je nečekaně vyspělé a v každém detailu dotažené dílko.

Kapela vsadila na dokonale propracovaný, progresivní atmo metal. Každá skladba je pestrobarevnou paletou metalové hudby. Od art rockových kytarových sól se naprosto plynule a přirozeně dostaneme až k black metalovým pasážím. Hodně se mi líbí kytary, mají supr zvuk, znějí hodně přirozeně, ale zároveň dostatečně dravě a agresivně. Vůbec kytaristé jsou hodně vyspělí, jedna úžasná vyhrávka střídá druhou a o úchvatných, uchu lahodících sólech ani nemluvě. Další velice zajímavou kapitolou jsou vokály. Můžeme slyšet jak blackový skřehok, tak jemný, procítěný čistý zpěv. Vzájemně se skvěle doplňují a hlavně čistý zpěv navozuje pocit takové intimnosti. Na TITS se hodně střídají nálady, musím však hned upozornit, že naprosto plynule a přirozeně, tudíž se vám nestane, že byste byli nepříjemně vytaženi z atmosféry alba. Je opravdu až neuvěřitelné, kolik pocitů, nálad a atmosféry jsou Persfone schopni vložit do jediné skladby.
Po minutu a půl trvajícím klavírním intru nás čeká výborná dvojka The Whisper of Men, která se na nás vyvalí opravdu hodně energicky a krásně odsejpá. Neodehrají ani 2 minuty z této skladby a já se nestáčím divit. Ke slyšení byl jak rychlý blackový úvod, tak i čistě znějící kytara doprovázena čistým vokálem, tu se do toho v progresivnějších sólech předhání kytaristé, na povrch se prodírají i

melodické vyhrávky basáka a vše je podmalováváno klávesami, které mění zvukový rejstřík opravdu často - tu mocná klávesová hradba, tu decentně znějící klavírek až po kosmické zvuky, a v tom se opět vracíme k „blackovějšímu“ motivu, který byl k slyšení hned v úvodu. Takhle pestře vypadá celé album. Plynule navážeme na v pořadí třetí skladbu Truth Inside the Shades, která začíná opět velmi chytlavým, melodickým motivem. Někdy v polovině skladby se opět dostává na řadu kytarové vybrnkávání a charismatický čistý vokál. V těchto momentech mi Persefone připomínají Opeth na Damnation. Ale žádný motiv se tu neomílá neustále dokola, takže po chviličce se opět dostáváme k tvrdší pasáži, aby následovalo opět zvolnění, kde s otevřenou hubou hltám nádherná sólíčka kytaristů. To je radost poslouchat.

Tímto albem se tato velice sympatická šestice umělců zařadila mezi veličiny jako Orphaned Land, Neglected Fields či Opeth. Je strašně těžké Persefone hudebně zařadit. Pomalé, smutné pasáže se střídají s těmi melodickými a agresivními tak přirozeně, že mě opravdu nenapadá, kde jsem něco podobného slyšel. Takováto hudba se hrozně těžko popisuje slovy, to se musí slyšet!