Pestilence. Řekněte si „pestilenc“ schválně nahlas, jak krásně a úderně to zní. V tom jméně je cosi tajemného, je v něm strouchnivělina minulosti a přitom odhaluje cosi neodhaleného. Pestilence jsou kapelou, jež před lety formovala či stála v čele evropské, potažmo i světové, deathmetalové scény. Kapela, jejíž poslední studiovka vyšla roku 1993, tedy před celými 16ti lety, je – mezi dalšími - zpět.

První deska Malleus Maleficarum vyšla již v roce 1988, následující Consuming Impulse hned 1989 a třetí Testimony of the Ancients roku 1991. Tímto albem Pestilence pořádně provětrali zatuchlost smrt-kovového old schoolu, který do té doby hráli. Nahrávání alba se účastnil Tony Choy (ex-Atheist), takže je slyšet i basičku a Mameli s Uterwijkem do něj přidali pěkných sól, nějakých melodií a technických prvků.

Jenže utekly dva roky od velkého úspěchu a Pestilence revolučního roku nahráli album Spheres. Většina fanoušků po jeho poslechu zůstala se spadlou bradou, po technikou ovoněném klasickém death metalu ani rány, album je plné (na tu dobu) avantgardních zvuků a experimentálních postupů, kde se kytarové duo (Mameli tedy hlavně) zbláznilo do jazzu a celé ho nahrálo za pomoci kytarových syntezátorů. Basa je bezpražcová, obstaral ji Jeroen Paul Thesseling (nedávno se také vrátil k metalu a šminkuje v německých Obscura) a nádherně dotváří zvukovou koláž. Následné tour k albu mělo takový úspěch, že v jeho polovině to kapela balí a jede dom. Pak se po Pestilence zavřela voda.

Během let jsme sice několikrát byli svědky věrozvěstí ohledně návratu kapely, ale jediného, čeho jsme se až po letech dočkali, byla dema hlavního mozku Patricka Mameliho v podobě projektu Gestalt a pak až následného alba C-187, do kterého se projekt transformoval; album Collision vyšlo předloni.

A jak jsem napsal na začátku, poslední studiovka vyšla před celými 16ti lety a my zde na stole či v pc máme nové album Resurrection Macabre s králem Makábrem/Bohem znovuzrození na titulce, které ve mě ovšem vyvolává dvojí pocity, jakýsi vnitřní rozpor, jenž demonstruje následující rozhovor, kdy se potkají dva bývalí kamarádi, pan Staroškolský s panem Vývojem, jejichž dialog se po chvilce zaktualizování současna stočí směrem k hudbě…

Staroškolský: Ty volé, jsme se od školy neviděli ňákejch 14 let, ale podle trika vidím, že ještě sleduješ metal… supér! Víš třeba, že vyšli nový Pestilence?
Vývoj: No jasně že jo, ale teda… trošku nevím…
Staroškolský: …jak nevím, ty krávo, to je totální masakr, totální pecka!
Vývoj: No jako jo, ale já nevím… Mě sere, že Mameli se úplně hodil za hlavu a vypustil éru Spheres a…
Staroškolský: …a co jako? Dyť to má zas riffy jak buldozer, je tam ten feeling těch Pestilence a šlape to jak hovád!
Vývoj: No to máš sice pravdu, šlape to nehorázně, ale mě štve, že Mameli je vychcanej zmrd na prachy a vykalkulovaně dle výsledků nějaký ankety udělal nový Pestilence přesně v tom duchu, jak chtěli lidi a nechal sebe sama někde v dáli. Ty vole, však Pestilence byli před rokama v čele. Nechtěli stát na místě, udělali Testimony, po kterým nakonec i přišli se svojí verzí futura, posunuli to někam dál… udělali něco, co nikdo nikdy neudělal, nechali za sebou nesmazatelnou stopu, jenž se jim sice nakonec vlastně moc nevyplatila, ale tu muzikantskou mysl, která nechce stát na místě, tu nezměníš a mě tam tohle ňák blokuje. Nebo mi neříkej, že Mameli je najednou nostalgickej dědek, když před rokem při Céčkách hlásal „don’t burn mp3 and buy my cd“.
Staroškolský: No fůůů, ty to bereš moc z muzikantskýho hlediska, až filozoficky…
Vývoj: …ale prd, mě se ta deska líbí, a vlastně moc, přece mám rád i klasickej death metal, že jo, však, stejně jako tehdy, i novinku smažím furt dokola, ale tyhle návraty kapel k něčemu, co je dostalo na výsluní… nevím, pro mě je ta deska neupřímná a udělaná zmrdovsky pro fans, kterých je víc.
Staroškolský: Ale prd, však teď furt vycházej samý ty progrese, chaometály a tohle je po dlouhý době řádnej metal s velkým M, něco pro nás z devadesátek.
Vývoj: No to máš složitý, jak jsem řekl, líbí se mi to, ale přesto, že dopředu před nahráváním už hlásal, jak album bude znít, stále mi to „ne a ne“. Proč vyplňuje místo mezi Consuming a Testimony a neTestimony a Spheres? Není to divný? Nejde mi to nějak přes rozum. Proč kapela, která mohla přijít zas s něčím trochu novým, udělala ne jeden krok zpátky, ale tři.
Staroškolský: Moc to rozebíráš, prostě se smiř, jaká ta deska je. A to je jaká? Našlapaná, nasypaná, zvuk zabíjí a líbí se ti to, tak co chceš víc?
Vývoj: No právě ňákej ten postup, vývoj přece, Vývoj, hehe, nestát na místě a nevracet se k úspěchem ověřeným věcem. Takhle deska ale nezůstala ani na místě, jde až proti proudu pro zalíbení se. No ale to je jedno, to je asi můj problém, stačí, že se shodnem, že nás to jako muzika baví. Jen škoda, že jsou si ty skladby tak podobný.
Staroškolský: Tak v tom máš konečně pravdu, ale nasypaný Pestilence nikdy nebyli, to tam aspoň přece nový je, taky v některým riffingu trošku lezou jakoby Safo.
Vývoj: Jj, toho jsem si taky všimnul, že to je takhle usazený. A taky dost nasraný, vokál je jinej, hlubší, víc brutální.
Staroškolský: Jojo, vokál je hustej, no vidíš, nakonec tam tu nějakou tvou progresi najdeš, hehe. A víš, že budou letos na Brutal Assaultu?!
Vývoj: No kurva že jo! To jedu! Určitě si je nemůžu, ani přes tu desku, nechat ujít a už teď patřej mezi jasnej top festu!!! Navíc živě ty skladby budou určitě hustý!
Staroškolský: Moje řeč, živě to bude zabíjet do posledního kusu! Takhle je podle mě i ta deska myšlená, živě to bude vražda!
Vývoj: Souhlas! Hele, musím letět, tak když se nepotkáme, tak určo na Brutálu a kdyby ani tam, tak Pestilence někde u pódia, jo?!
Staroškolský: Rozhodně platí! Měj se a dej tomu ještě šanci!

Tak nějak takhle nové Pestilence vnímám. Ano i ne. Zvukově precizní, řemeslně prakticky dokonalé, dynamicky vyrovnané… Vlastně téměř dokonalé deathmetalové album, které bylo tak trošku „složeno na zakázku“ k výsledkům ankety, které tři starší skladby (viz. bonusy) chtějí fanoušci na nové album znovu nahrát; cd chvílemi působí skoro až jako průřez starší tvorbou v novém kabátku. A pokud je mé tvrzení správné, i tak Mameliho rozhodně ukazuje jako dobrého skladatele, který to stále má v krvi.

Má to celé totiž moc šikovně a také chytlavě vymyšlené vždy na jednom hlavním nosném riffu, což albu často dodává dojem, že je to dokola „song co song“, ano, tvoří šablonovitě; tímto trpí i Collision C-187. Také je to asi tím, že některé hlavní riffy přepírá a přepírá až z nich vypírá i vlastní barvu – příklad Synthetic Grotesque. Je ale zase pravda, že takto nariffované a neuvěřitelně tlačící album jsem neslyšel už dlouho. Možná to byl úmysl. Zrychlit, přitvrdit, zúdernit. Asi aby se také vyhl složitějším naracím jako na Spheres a Resurrection Macabre tak předalo své poselství jasně a nekomplikovaně; i pro větší možnost naplnění peněženky. Ale „zločin“ (v tomto případě na hudební cti) se dá udělat i efektivně a s noblesou, a to se Mamelimu sakra povedlo. Album tak možná trpí hlavně tím, že má až moc jasný cíl, koho oslovit, takovýto metal se totiž dnes již nedělá. To ale vůbec nevadí. A aby tato teze nevyzněla špatně, nahrávka nezní vůbec archaicky. Resurrection Macabre je agresivní (v určitém smyslu i současné) deathové album, však je zde použito i větší množství než malé frázovaných kytar stylu C-187, které rozhodně do osmde-vade-sátek nepatří, ale ten opar minulosti se tu vznáší všude; třeba riff z Horror Detox až nápadně připomene Testimony-klipovku Land of Tears.
Oproti starým deskám Pestilence je album dost rychlé a nasypané (Neuro Dissonance), kytarově nadrbané (trsátkáři si užijí), riffově silné s občasnými až techno (dea)thrashovými úlety (přelévající se riff Synthetic Grotesque), je zde spoustu klasických Mameliho vytahovaných koncových tónů a pro Pestilence charakteristických kil, která tvoří i celé riffy - Dehydrated II, asi nejslabší skladba, ale s úžo sólem. Ta jsou tu skvělá (ale sobě opět dost podobná), a vždy, jako na Spheres, někam nakonec uletí a přitom zachovávají starý rukopis (stupnicovitost) kapely. A že je Mameli frajer, ukazuje hned v Devouring Frenzy, kde mu na něj - to ale nejednou - stačí asi jen 10s a třeba v Y2H, kde používá i synťák; předtucha budoucna? Album je také lehce vstřebatelné. Spíše občasně se zde dočkáme druhých linek kytar (hlavně podpůrných kil, Fiend), proto je pak zvukově i vše naprosto jasné. Navíc tu spolu hrají vždy (95%) jen tři nástroje, které také bez složitého aranžování vždy jasně uslyšíte, jen bicí se skvělou basou, která často – jako na Testimony a v C-187 (ano, Choy je borec) vyplouvá, rytmicky riff propestřují (HangMan) - všimněte si toho i ve Fiend a Resurrection Macabre, které jsou asi i nejlepšími skladbami alba - nejrozmanitější nesplývavé věci. Co je na první poslech možná nezaznamenutelné, je atmosféra, která zhoustla, potemněla…že by podlazení? A k tomu se pojí i zvuk Mameliho kytar, je opět ojedinělý a mocný!

Každopádně je jasné, že je to celé výborně zahrané a mrzí mě ta šablonovitost skladeb a návrat kapely až za ‘vůbec (mně) myslitelnou hranici‘, ač původně avizovanou, ale je to vskutku pestilencovatější než samotní Pestilence snad kdy byli, za což myslím sám o sobě hovoří i poslední z bonusů, skladba Lost Souls, jenž je oproti originálu pomalejší a kratší o celých 45 vteřin - nová verze tak vlastně zní nejoldschoolověji z celého alba. (Zato Chemo Therapy to roztříská, že nechá až zapomenout i na některé skladby nové). Promíchat pak písně alba, ty znovunahrané věci rozeznáte jen dle starším verzím skladeb přizpůsobenému zpěvu, kdy takto infekční vyznění měli vždy jen Pestilence (tedy Mameli a Martin Van Drunen, původní zpěvák bandu; řve třeba v Hail Of Bullets – budou letos na Obscene Extreme!). V nových skladbách je zpěv hluboký, brutálně obhroublý a se špetkou Tardyho feelingu. Ale nezapomenutelný, velmi výrazný a skvěle udělaný s občasným důrazem na sykavky („Flesshh“ ve Fiend, dále Hate Suicide). A i přes jeho hrubost, kdy vydaným tónem připomene až filmovou kreaturu (HangMan), je mu skvěle rozumět a docela by mě zajímalo, jak Mameli vokály navrstvil, že znějí tak plně a silně.

Resurrection Macabre je prostě určeno starším fanouškům kapely, potažmo fanouškům žánru, ty, kteří od Pestilence čekali vývin a větší posun, asi zklame, protože pustíte-li si před ním skvost Testimony, uslyšíte, jak málo nového tu je, pominu-li vliv C-187. Hraje se na jistotu. Nové fans třeba naopak dostane ke Spheres, k dalším milníkům žánru, ale přece ani nemůžeme tušit, co se Mamelimu honí hlavou. Třeba další album naváže právě v místě, kde Spheres končí nebo začíná – již zmíněné sólo ve Y2H nebo podklady sól). A tím, ze se v této recenzi často oháním slovem old school, nemyslím tím, že by bylo album tupé, je chytlavé, technické, nariffované a tlačící až běda, ale jako krok vpřed ho nevidím, ačkoli jako totální zpátečku vlastně také ne. Jen vydat ještě jedno takovéto a bude konec. A to vlastně album nemá vyloženě slabé místo. Ta deska baví (a chvilku ještě bude), ale asi to nebude zlatý archiv jako Testimony a Spheres. Prostě super METAL, nov(stař)í, staronoví, novostaří (vlastně nevím jací) Pestilence, ale asi nic extra víc.

Hrom do čepice! Po přečtení Bizzarova článku jsem můj připravený text musel celý smazat. Znova. Fanouškům kultů se těžko zavděčuje, zvlášť když se uctívané modly „dovolí“ dát dohromady a po tolika letech natočit novou desku. A že těch undergroundových návratů v poslední době je! Přiznám se, že jsem se tentokrát nenechal svázat předpojatými očekáváními. Navíc mám pocit, že Bizzaro chce nemožné. Třeba Mameli ani dál jít nemůže, neboť svých možností už dosáhl. Kdo ví? Možná, že svou další hledačskou hudební vizi vydá pod jiným názvem. Jméno Pestilence totiž může svazovat ruce. A k čemu je dobré metalové psychologizování typu „vím, co se odehrává v hlavě pana Mameliho“? Toť vše k tématu „kalkul nebo od srdce“.

Smysluplnější je věnovat se desce samotné. Jak už bylo napsáno, je pekelně rychlá. Šlape, má grády, tlačí se kupředu. Spíše než o absolutní retro se jedná o projížďku předchozími Mameliho deskami. Ano, to píšu schválně, protože na Resurrection Macabre se najde i dost momentů z C-187 (kila, disharmonické hácéčko, groove). Z této desky si však bere i její neduh, velmi podobnou písňovou strukturu všech skladeb. Tím je však výčet kazů kompletní. Základem zůstal jejich pověstný špinavý thrash/death, na nějž se nabalují psychedelická sóla, schizoidní kila a nad tím vším ční jako titán Peter Wildoer. Angažování tohoto bubenického nezmara je největším kladem alba. Nejenže desku neuvěřitelně nakopl, ale svým hraním jí dává další rozměr. Je slyšet, že si se svým nádobíčkem ve skladbách aranžérsky vyhrál – viz za všechny příklady první riff v Neuro Dissonance: do jinak neměnícího se kytarového nápadu Wildoer vymyslel tři tempa a posluchač je tak veden jeho citem pro dynamiku. Baskytaře zbylo nejvíc místa v pasážích, kdy se tolik netlačí na kytarovou řezníkovu pilu a malují se atmosférické omalovánky. A uchvacující zvuk, který nepopírá zatuchlou plesnivost kytar a zůstává přitom moderní, je další silnou stránkou Resurrection Macabre.

Nu, už jsem toho napsal dost. Pestilence udělali krůček vzad, aby se dostali dopředu. Zní to divně, ale je to tak! Aspoň to tak vnímám… Byla by rozhodně škoda, kdyby se moralizátorům z řad fanoušků povedlo odpoutat pozornost od desky samotné. Ta si to totiž rozhodně nezaslouží! Otázka zní totiž zcela jasně: kdo je schopný v dnešní době natočit podobnou desku? Pestilence i nadále zůstávají originálem.